víra a důvěra
Zamysleli jste se někdy, jak se tato dvě slova liší, že je sice používáme v podobném nebo stejném kontextu, ale mají jiný význam?
Co si představujeme pod pojmem víra, věřit někomu, něčemu, v něco?
Víra vychází z rozumu, z Ega.
Používá se i ve významu slepá víra. Věříme něčemu, o čem jsme se třeba přesvědčili hmatem, sluchem, čichem či věříme tomu, o čem je přesvědčen ten druhý. Jako děti věříme - jsme nuceni věřit - tomu, co slyšíme od rodičů, od učitelů. Dokonce se leccos musíme jen naučit opakovat...a někdy to opakujeme tak dlouho, až tomu opravdu začneme sami věřit. Přece rodiče a učitelé se nemýlí. Náboženští věřící zase věří tomu, co jim řeknou představení církve.
Slovem Víra se obyčejně označuje víra v Boha - tedy Víra s velkým V - a s tím se asi pojí i náboženství. Věříme Bibli, věříme slovům církve...
Věříme politikům, věříme slibům, věříme blízkým lidem, protože někdy je to pohodlnější, bezpečnější, jednodušší.
Víru ale můžeme lehce lehounce ztratit, protože stojí na vratkých základech rozumu a chtění - chtění někomu nebo něčemu věřit, věřit v něco.
Z Wikipedie - Víra je přesvědčení, že něco je skutečné či pravdivé, například ve větě „Věřím, že se ta peněženka ještě najde.“ Toto přesvědčení může být jak pravdivé, tak mylné. Z toho hlediska bylo poznání některými filozofy definováno jako „odůvodněná pravdivá víra“. Gramaticky tento význam obvykle odpovídá vazbám „věřit, že …,“ „věřit čemu“. V běžném úzu se české slovo víra v tomto významu obvykle používá tehdy, není-li mluvčí úplně přesvědčen o realitě či pravdivosti předmětu víry, jinak by se mluvilo spíše o vědění a jistotě nebo poznání.
Víru ale můžeme, jak už jsem řekla, také lehce ztratit. Ztráta víry je velice těžká. Pokud člověk něčemu nebo někomu hluboce věří, je o něčem nebo někom nějak přesvědčen, a toto přesvědčení je mu odebráno nějakými okolnostmi, pak je člověk hluboce přehluboce zasažen a zklamán. Ztrácí víru, většinou ještě nemá ani nezná důvěru (o které budeme hovořit za chvíli) a trpí. Trpí orpavdu hodně - a těchto lidí se ztrátou víry je kolem nás nepočítaně. Jsou to lidé zklamaní "životem" - přáteli, rodinou, partnery, církví, sami sebou, systémem...můžeme doplnit cokoliv.
Mnoho lidí trpí i ztrátou víry v Boha, ve Vyšší síly a Vyšší spravedlnost. Tohle je velice zvláštní, protože zrovna tady by měla být důvěra, ne víra.
Důvěru ztatit nikdy nemůžeme, protože nepochází z rozumu, z Ega, z mozku, ale vychází, pochází ze srdce!
Mnoho lidí v Boha věří, ale Bohu nedůvěřuje.
Nedůvěřuje životu jako takovému, nedůvěřuje cestě, po které se dali, a lehce se nechávají svést na zcestí. Mnoho zbožných lidí, kterým se život nevyvíjí přesně podle jejich představ nebo jsou vystaveni nějaké velké zátěži nebo ztrátě, se od Boha odvrátí, ztrácí víru v něj. Kdyby měli důvěru, nemohli by takto reagovat.
Pro mnoho lidí je Bůh spojen s Vírou - a samozřejmě je dobré mít aspoň to, i když - víra vždy stojí na velmi vratkých základech a je lehké ji nabourat, zbořit. Anebo druhý extrém - věřící lidé se chovají striktně a nesmlouvavě k těm, kteří nesdílejí víru stejnou jako oni. Můžeme si dát jako příklad právě různá náboženství, která jsou opravdu nesmlouvavá k náboženstvím jiným.
Problematické je také rčení - "moje Víra mi říká, že...." nebo "moje Víra mi zakazuje či přikazuje, abych..." Přikazovat - ne, to není správné slovo ...nebádat, mluvit...by k nám mělo jen naše srdíčko, ne přesvědčení o něčem, které dnes může být také a zítra úplně jiné.
Mnoho lidí věří například bezmezně svému partnerovi a pak je velmi lehké, aby je partner zklamal. Oni totiž věří, že je takový, jakého ho oni vidí. A pokud zjistí, že je jiný, že vnímá jinak a chová se jinak, přestávají mu věřit.
Zklamat někoho, něčí víru, je hodně snadné. Pokud ale chceme s někým žít v klidu a míru a plnohodnotně, musíme mít v partnera důvěru, musíme mu důvěřovat. A pokud to nejde, je tento vztah velmi obtížně udržitelný tak, aby fungoval na vzájemně uspokojující úrovni dvou plnohodnotných a dospělých lidí. Pak je lepší třeba i najít a vytvořit vztah nový, kde budeme moct vzájemně v důvěře žít - a život bude mít naprosto jinou hodnotu.
Pokud máme důvěru - nemůže se nám nic stát, nemůže se nás nic dotknout, jsme spokojeni. Důvěřujeme běhu věcí, důvěřujeme životu, důvěřujeme druhým. Ale nic od nich neočekáváme....nemohou nás ničím překvapit. To neznamená, že by najednou byli všichni lidé hodní a důvěryhodní, ale - protože slepě nevěříme, ale důvěřujeme, důvěřujeme také i sami sobě a své intuici....že poznáme lidi, kteří by nám chtěli uškodit.
Důvěra se pojí s láskou, protože i ta je ze srdce.
Důvěra je nejkrásnější květ lásky - když chybí lásce živá, silná, nezvratná důvěra, tehdy je podobná pěknému, silnému stromu, který má ale podťaté hlavní kořeny, slabý větřík ho vyvrátí. -- Jean de la Fontaine.
Vůbec nevím, zda tento text bude pro vás pochopitelný, protože zjišťuji, že je to něco, co se nedá pořádně napsat slovy. Zřetelně ten rozdíl mezi vírou a důvěrou cítím, ale nevím, zda se o tento pocit dokážu podělit, skoro se mi zdá, že ne.
Možná ještě malý příklad - rozdíl mezí vírou a důvěrou je podobný jako mezi pýchou a hrdostí. "Jsem na tebe pyšná !" a "Jsem na tebe hrdá !" Vnímáte ten rozdíl?
A proč jsem tento článek začala psát?
Nu, protože se mi poslední dobou nahromadili lidi, kteří měli blok právě tam, kde se pozná to, že ztratili důvěru v tu Vyšší sílu, v život sám. Že prožili nějaké velké zklamání, ale ne jakoby v člověčím světě, ale v sobě, ve Víře, zklamání.... jak to říct - duchovního rázu. Je to skoro legrační, protože Bůh je, existuje stále stejný, neměnný, je to jediná energie, nedá se zničit ani vytvořit, je to to základní, původní, stále stejné....tedy - jak by mohl vůbec člověka zklamat, v čem? Může být zklamána pouze člověčí představa, představa o Bohu, o jeho darech, o tom, JAK si člověk představuje, že by měl svět a jeho život vypadat, jak by se Bůh měl chovat, co by měl udělat nebo neudělat. Už rozumíte? Zklamání víry ve vlastní představy. Důvěra se zklamat nedá.....víra ano. Přitom Bůh jen je, existuje, a my jsme jakoby jeho energií, však krom něj tu nic není a nikdy nebylo....tedy rozhodně není tím, kdo by řídil nebo tvořil naše životy!!!
Tvořiteli našeho života jsme jen my sami!!! není to nikdo jiný, nikdo jiný není za náš život zodpovědný.
Kdo si uvědomí, že to, co se dnes děje, si vytvořil v minulosti a tvoří si to dál svou přítomností, ten žije v důvěře...v Boha i svoje tvořivé síly. Ne ve víře, že mu něco nebo někdo řekne, jak co je anebo že za něj někdo něco vyřeší.....že dostane až pod nosík něco už vytvořeného. Ne. Vše je stále v pohybu....v celém vesmíru není pevný bod.
Už Archimedes řekl - "dejte mi pevný bod a pohnu Zeměkoulí".
Jo, tak to je.....víra je zpomalující, destruktivní, potřebujeme v sobě probudit DŮVĚRU.
A abych se zase vrátila zpět, kde jsem začala povídání o mých klientech - často jim chybí důvěra, něco ztratili, něco nenašli, něco se nedaří a důvěra není. Tyto bolestivé bodíky se v tomto případě nacházejí na hrudníku - nahoře. Kdybychom si na hrudníku představili namalovaný kabalistický strom, je to v bodech, které představují Korunu , Porozumění a Moudrost. V těchto místech se nalézají bloky a blokují celého člověka, jeho vnímání, ztěžují život, radost, cestu k moudrosti, spokojenosti.
Tak - to jsem chtěla říct:o)