O dáváni a braní
Znáte to taky? Máte pocit, že jen dáváte a dáváte a druhý bere a bere, ale zpátky nic moc nedostává.
Vyvolává to ve vás pocity marnosti a nemilovanosti a i jiné negativní emoce.
Jak vytvořit vyváženost mezi dáváním a braním?
Několik zásad, na které jsem osobně přišla :o). Určitě je potřeba ujasnit si, že:
- se člověk nemusí pro nikoho obětovat
- žádný člověk není zodpovědný za pocity jiného dospělého člověka - ani za pocit jeho pohodlí a spokojenosti
- je nutné mít pocit vlastní sebehotnoty, vážit si sám sebe
- mít rád sám sebe
- je nutné NAUČIT SE přijímat
Člověk se musí naučit mít rád sama sebe, to je základní schopnost. Ale pro mnoho lidí je to velmi těžké.
Milovat se takový, jaký je, se vším všudy, být hodnotným pro sebe samotného. Tohle ale neumí mnoho lidí, neumějí se mít rádi, neumějí brát - nejen brát to
hmotné, třeba dárečky, ale neumějí brát ani blízkost druhého, péči, pohlazení, objetí, ale neumějí brát dokonce ani pochvalu a uznání. Neumějí to ani od druhých, ani od sebe.
Tohle je něco, co mnoho lidí zdravě se milujících neumí pochopit. Vůbec nevědí, že to má někdo jinak. A těm sebestředným a hodně egoistickým je takovéhle
povědomí vůbec na hony vzdáleno. Ale je to, existuje to, existuje neláska k sobě samému, podceňování, obrácení se pouze ven, ale nikoliv na sebe. To je ale
také, stejně jako přehnaná sebeláska, špatně
Možná to bude znít divně a sobecky, ale to nejdůležitější, co máme, jsme my sami - naše duše, naše Já, naše tělo. Prostě my jako celek. Pro každého člověka neexistuje NIC důležitějšího. Jsme odpovědni hlavně za sebe (a za své nedospělé děti), za nikoho jiného. Neobracejme zbytečně svou péčí pouze ven, pokud nepečujeme i o sebe - vypadá to sice hezky, ale často se za tím skrývá útěk od vlastního Já a vlastních nevyřešených problémů.
A pokud my sami pochopíme, že jsme pro sebe důležití a dáme se do pohody, budeme se milovat takoví, jasí jsme, budeme přijímat to hezké zvnějšku, dovolíme si to přijmout a použít pro sebe, pak budeme mít zase dost pro to, abychom mohli druhým dávat.
Vždycky můžeme dát jen to, co sami máme.....a je dobré si dovolit TO mít.
Druzí nás nemohou mít rádi a nemohou si nás vážit, pokud se nemáme rádi my sami a neceníme si sami sebe.
Nedávejme druhým všechno. Nechávejme si pro sebe to potřebné, jen tak budeme vzácní, jen tak budeme mít velkou hodnotu.
Nejšťastnější jsou lidé, kteří vypadají lehce sobecky. Kteří vědí, že aby mohli dávat, musejí mít co a musejí mít i pro sebe.
Tomu se říká mít rád a vážit si sama sebe.
To proto, aby mohl být mezi ldimi vyvážený vztah, rovnováha.
Není umění si k sobě připoutat člověka, když máme co dávat (očividným příkladem je vztah dospělé dítě - rodič vlastnící majetek. V okamžiku, kdy je majetek přepsán na dítě, zájem o zchudlého rodiče často končí). Nedávejme tedy ze sebe vždy úplně vše druhým, mysleme na sebe a na to, že jsme pro sebe důležití a že máme za sebe zodpovědnost. Nestávejme se dobrovolně onucí.
Dávejme, ale i berme, berme, ale i dávejme.
V tomto je potřeba udržet si rovnováhu, vědomě, cíleně.
I kdybychom dávali nejmilovanějšímu člověku s co největší láskou.
Ideálem je vzájemné sdílení.
(upraveno 7.3.2015)