O strachu
Strach známe všichni, někoho provází celým životem, někoho sice popadá jen opravdu ve výjimečných případech, ale každý se s ním setkal.
Nedá se mnohdy příliš dobře vůlí ovládnout, v extrémním případě přechází až v úplně neovladatelnou paniku.
Někdy nás stín strachu sice může varovat před nějakou nebezpečnou akcí a je užitečný, někdy je strach ale stálý a destruktivní.
Strach jako stálý společník v životě (tedy už chorobný strach) je vždy člověčím nepřítelem. Rozhodování pod strachem je vždycky nepřesné, zkreslené a hodně hodně těžké a obtížné.
Strach nedovoluje člověku pořádně se nadechnout, svírá, tlačí ho někam, znejisťuje, je velmi velmi obtížné se strachem žít. Bere energii.
A hlavně o tom chci psát, protože vlastně o to nejvíce jde - o energii.
Ženský a mužský strach je jiný jako jsou jiné mužské a ženské energie - ženy se většinou strachují o své blízké, mají strach z nemocí, z úrazů, o děti, o domov, muži mají většinou strach ze svého selhání - jako muži, jako živitelé, ze ztráty své důstojnosti. K trvalým obavám inklinují spíše ženy - co ty se dovedou natrápit a nabát!
A co je to vlastně za emoci? Je to vlastně strach z bolesti - fyzické nebo psychické - a čím víc jsme se s určitými bolístkami setkali, tím víc strachu máme....bojíme se, aby se znovu nevrátily, protože víme, jak moc to dokáže bolet. Nedá se to nijak uklidnit věcnými rozumovými argumenty, ta obava je mnohdy uložena hluboko uvnitř v mnohdy i zapomenutých zkušenostech anebo naopak přichází zvenčí, jak vysvětlím za chvíli.
Znám to od sebe :o). Jsem empatická ryba a vždycky jsem se naprosto dokonale dokázala vžít do kůže druhých lidí, do jejich obav, do jejich bolístek....a neuvěřitelně moc jsem se o ně bála. Ne o sebe, ale o druhé, o ty, na kterých mi záleželo. Bylo to chorobné, a bylo to strašně vyčerpávající. Přispěly k tomu mé životní zkušenosti, protože se mi různé životní ztráty opravdy odmala děly, ale to mnohým lidem....tak proč jsem měla z celého širokého okolí jen já takový veliký strach?
Chtěla jsem mít všechno pod kontrolou, všechno jsem chtěla udržet v pořádku, v pohodě, v bezpečí.....ale - nakonec jsem dospěla k poznání, že to prostě nejde. Ne, nejde to, tohle člověk nezvládne. Až když jsem získala důvěru (ne víru,ale důvěru) v Běh života a v přirozený vývoj událostí, až pak, když jsem zjistila, že vůbec nezáleží na mně, jak chci, aby věci byly, protože ony se dějí samovolně a vlastně tím přirozeným během a vývojem, až pak jsem se dokázala toho strašlivého strachu zbavit.
Nešlo to samo. A šlo to velmi velmi pomalu, než jsem se odvážila pustit život druhých ze svých rukou...ale - zjistila jsem, že teď se žije mnohem volněji a líp...všem kolem mě a i mně samozřejmě. Já sama mám najednou neuvěřitelně mnoho energie - té, kterou jsem předtím dávala do obav, strachu a někdy i do té paniky. Protože strach je něco, co zkratuje lidskou sílu a energii stejně tak, jako kdybychom jiskřili se žárovkou - taky bychom tím výrazně zkracovaly její životnost.
Každý člověk má tak nějak přibližně určenou svou délku života, plus mínus, to je dáno už při narození, ale tuto délku si může každý velmi výrazně zkrátit, třeba právě stresem, strachem. Ani nesprávná výživa, ani nezájem o fyzické aktivty, ani mnohé nemoci nedokážou TAK MOC vysílit člověka jako strach.
A samozřejmě se nabízí otázka, kam tato člověčí energie uvolněná strachem asi mizí? Ti, kdo mají mé stránky pročtené se asi nebudou divit, když napíšu, že - se jimi vlastně živí astrál.
A pokud si tohle uvědomíme, nabízí se další otázka - komu naše strachy dělají dobře, kdo z jich má užitek? My samozřejmě ne, nám to ubližuje, skličuje nás to, vybíjí energii. Čí a odkud jsou tedy myšlenky, které v nás ten strach vyvolávají? Stále teď mluvím o chorobném strachu, ne o obyčejné obavě, kterou samozřejmě zažívá občas každý člověk.
Tak tedy - je potřeba, pokud máme pocit, že začínáme strachu propadat, se ptát:
"Copak se to tu doopravdy děje?" - tohle znamená nehroutit se hned, jak cítíme, ža nás začíná strach ovládat, ale zkusíme zůstat nad věcí a jen pozorovat. Copak se to začíná dít? Copak je příčinou toho, co se tu začíná dít? A co je za tím doopravdy?
Teď použiju úryvky z knihy "Tajemství sedmi závojů" od Ruedigera Schache z kapitoly Když táhne mrak. Při tom všem je potřeba zůstat v BDĚLÉM STAVU a jako pozorovatelé!
"Když budete mít nepěkný pocit nebo se ve vás začne zvedat mrak strachu, nebraňte se tentokrát. Nedělejte vůbec nic. Místo toho se zeptejte: "Kým nabo čím jsem a co se to tu děje?" Zaznamenáte pocity a ty budou sílit. Prohlédněte si, co to je. Mrak ve vašem systému se právě přesouvá. Nyní nechte mrak konat, až přijde. Odhodlejte se - možná poprvé - k experimentu a nebraňte se. Tím necháte mrak bez energie.
Ať už máte jakékoliv pocity, všímejte si, jak váš pozorovatel přihlíží. Jak vaše celé tělo pozoruje: "Tady je mrak. To nejsem já, mrak se tudy jen protáhne a já čekám, až bude pryč". Panika se nedostavuje, možná nám to bude divné, jsme zvyklí na něco jiného.
Udělejme se průchozími. Dbejte na vědomé dýchání, snažte se nadechovat do srdce. Zatím vždy tam v srdci existoval "bod", od kterého jste strach zatlačovali pryč - ale tím jste mu jen dodali energii. Nyní udělejte opak. Místo abyste se bránili, "uvolněte se dovnitř mraku". Naberte ho do srdce, jestli chcete, ale jinak nedělejte nic. Jenom vyčkávejte. Nenarazí-li mrak na váš odpor, bude mít pocit, že se roztáhl v celém vašem těle. Ve skutečnosti jím ale jen prochází. A bez ohledu na to, jak to vnímáte nebo co se přitom děje, nemůže tento pocit vám ani vašemu tělu způsobit žádnou škodu. Pocity jsou jen vlny vnímatelné energie. Reakce vašich buněk. Nebudete-li nic dělat než vnímat a nechávat pocitům volný průbeh, zažijete zázrak: Mrak bude proudit skrz vás a všechny ty nepříjemné a na pohled bezdůvodné pocity, jež se budou rozlévat ve vašem těle, se rozpustí. Nepotrvá to dlouho, jak si myslíte, jednu, nanejvýš pár minut. Pak se dostaví ticho a uvolnění a často také bezdůvodná radost a úleva. Mrak totiž opustil váš systém. Nic nezničil a nepoškodil.
Neměl totiž nad vámi žádnou moc.
Pravděpodobně ve vašem systému - stejně jako u každého člověka - existuje další strach. To je naprosto normální. Ale nyní snad uvidíte svůj vnitřní svět jinýma očima. Budete mít mnohem menší strach ze strachu.
Budete prostě jenom zažívat, jak citové mraky přicházejí a zase odcházejí. Všechno bude normání a vy už nebudete muset pořád něco dělat, abyste bránili citům nebo je ovládli. Budete jen pozorovat, co se děje, aniž byste něco podnikali. To jsou oči pravdy, jež rozpouštějí závoj strachu.
Během času získáte ke svým doposud "negativním pocitům" nový vztah. Budou to už jenom "pocity". Jednou takové podruhé makové, a vždycky vámi jenom projdou."
Je to vlastně to, nač jsem přišla já...vždy jsem se bála strachu - to je ten strach ze strachu....ano, měla jsem z něj strach, stále jsem se snažila mít věci a i ten strach pod kontolou. Čím víc jsem se snažila, tím méně se to mi to dařilo. Když jsem se přestala bát strachu (mraku), nějak samovolně zmizel, vlastně ani nevím, jak.
Ona spousta věcí a událostí se stejně děje, ať máme strach či ne, ať se snažíme je mít kontrolou či ne....
A dokonce jsem zjistila, že - strach je největší nepřítel člověka, protože vytváří veškeré podmínky pro to, aby se stalo to, co si člověk nejvíce nepřeje, čeho se bojí.
Stává se totiž to, nač nejvíce soustředíme svou pozornost, čemu dáváme svou energii.
Tajemství mraku
"Když si strach bez příčiny ve vnějším světě představíte jako program, který se osamostatnil a odpojil se od reality vašeho života a vašich myšlenek, budete skoro u jádra věci. Takový strach vězí v jakoby samočinně vytvořené bublině reality (tohle je trochu jinak slovně podané vysvětlení těch astrálních energií, které, jak jsem výše psala, tyto negativní pocity a myšlenky schválně vyvolávají). Vede svůj autistický život a neplatí na něj žádné argumenty ani skutečnosti. Prostě si dělá, co se mu zachce, a je to hodně silné. Takový strach si ve vašem těle počíná jako něco na způsob "mraku", jenž se ve vás pořád zvedá. Začíná někde na břiše nebo podbřišku, pohybuje se vzhůru, vyvíjí tlak na hrudní koš nebo přímo na srdce a vyvolává panickou ataku, šelesty na srdci, dušnost, problémy krevního oběhu...to jsou reakce vašeho těla.
Tento mrak nejste vy!
Je to program ve vašem systému, jenž byl kdysi vytvořen. Sice se nachází ve vašem systému (na onom vnitřním hard disku, který zaznamenává a uchovává vše za všechny vaše prožité životy), ale už není pod jeho vědomou kontrolou. Neděje se to na vědomé úrovni, tedy to nemáme pod kontrolou. Proto systém dělá - navenek bez rozpoznatelného důvodu - nesmyslené věci. Jako mrak, co vždycky projde vaším tělem.
Stejně jako všechny myšlenky, city a pocity, je i strach koneckonců jenom formou energie. Co se stane, když do mraku z energie (nebo ze strachu) přivedeme další energii (například ofenzivní obranou nebo zaháněním)?
Cítíte, co se to tu děje? Snažíte se mrak strachu spoutat tím, že mu čelíte dalším strachem. To mrak nafukuje.
"Už je to tady zase! Já to nechci zažít, co zas přijde. Už jenom pomyšlení, že tím zase budu muset projít, mi nahání hrůzu. Já to nechci!"
Takhle uvažovat je naprosto normální. Současně se však tato přirozená reakce postará o to, aby byl mrak ještě víc zásoben energií.
Tento "strach ze strachu" je principem panické ataky.
............
Nu a tedy je vhodné se zastavit a zeptat se sami sebe - "Copak se tu doopravdicky právě děje?" Rozlišujme mezi vnitřním a vnějším světem.
Vnější objektivní pravda je taková, jakoby ji sledoval pozorovatel citově nevtažený do problému, zvenčí a nezúčastněně. Pokud bychom se dokázali ve chvíli, kdy se blíží mrak starchu k nám, podívat na danou situaci takovýma očima, zezhora a jako pouhý pozorovatel, mnohdy bychom rázem prohlédli nesmyslnost našeho strachu. Ono stačí podívat se kolem, čeho se druzí bojí? Ptáme se - "Proč s tím a oním tolik nadělají? Vždyť to je naprostá blbost, nedůležitá věc, vždyť je to lehce řešitelné, vždyť je to jedno......." a druhý se trápí a trápí, zažívá strachy a obavy.
Vnitřní pravda, osobní náhled na situaci je ovšem jiný - a pokud se nám podaří poznat aspoň část souvislosti mezi tím, co v nás strach vyvolává a příčinou, bude to krok dopředu. Zeptáme se sami sebe: "Co za tím vězí?" a mnohdy můžeme přijít na zajímavé souvislosti a příčiny.
A ab to povídání o strachu bylo kompletní, pak existuje strach pochopitelný, to je například strach o nemocného, či strach o bezpečí druhých - a je to běžná emoce, která občas popadne každého. Pokud uděláme ale maxim pro nápravu nějakého nežádoucího stavu, pak můžeme strach vyměnit za důvěru v dobrý konec - protože právě to je to, co nejvíce pomůže. Strach je vždycky destruktivní, ničí, boří, vede k zániku toho pozitivního.
Zkusme ho nahradit něčím pozitivním, když už ne plnou důvěrou, tak alespoň nadějí. Nebojujme s ním, ale nahraďme ho - opakem :o).