priority lidského života

 

Zázrak, omyl nebo zkouška důvěry?

Dostala jsem  zvláštní mailík, nad kterým se člověku trochu ježí chlupy.

Je zde napsáno strašně jednoduše a autenticky to, co může způsobit jeden důležitý mezník v lidském životě  - procitnutí, probuzení.

Srovnání priorit života během jednoho dne.

Pak už nikdy nebude život takový jako dřív.

Mezníky bývají různé a známe je všichni - smrt, dlouhodobá vážná nemoc, nehoda, ale tohle, tohle se událo během několika hodin.

A naprosto tento prožitek převrátil hodnotový žebříček člověka, který to psal....

Je to hodně pozitivní a silný příběh.

Byla to nemoc, která zmizela ještě před operací - tedy zázrak, či chybná diagnóza lékaře? Pravdu se nedozvíme, můžeme se jen domnívat, stejně jako se domnívá aktér příběhu. Ale jeho život, jeho vnímání, přístup k životu a ke zdraví a k lásce se změnil jistě radikálně.

Přikládněla bych se k první možnosti - a pokud to tak opravdu je, je vidět, co zmůže upřímná prosba, co zmůže - nechci psát obrácení k Bohu, zní to příliš jako klišé - tak tedy důvěra a odevzdání se, smíření a odpuštění a nesobeckost..

................................................

Ahoj Vašku.
Tím čím jsem prošel tech pár hodin v sobotu 13. listopadu nikomu nepřeju.
Na pohotovost mě dovlekla Markét, já bych šel do práce, už to ani nebolelo, čekal jsem, že dostanu nějakou mastičku a je to. Už na prvním ultrazvuku se
doktor tvářil nějak divně, ale nic neřekl. Pak přišel další a už to začalo, že mám nádor 25mm, že to má svý krevní řečiště (ještě mě to ukazoval a tvrdil, že tím to je bohužel vše jasné), z krve potom radši vyloučili zánět. A pak to bylo jako smršť.

Je to velký, celý varle musí pryč během několika hodin, Pak podle histologie ozařování nebo chemoterapie. Snažil jsem se držet před Markét a Tomáškem. ( Stačilo už to, že Tomík byl u toho v pátek kdy mě to chytlo a svalil jsem se bolestí na zem a nemohl se ani hnout. Markét ještě nebyla z práce doma a
Tomášek byl z toho hodně hotový, doufám, že se mu to vykouří z hlavy.) Pak mě doprovodili na pokoj a to už nám všem tekly slzy. Bál jsem se, aby Markét vůbec dojela v pořádku domů. Byl jsem tak hotový, že jsem se ani nedokázal sám dole oholit a musel mě holit zřízenec.
V takovým stavu jsem lehl na pokoji do postele a doslova mě začalo v hlavě hučet jak v úle. Byla to jedna myšlenka za druhou, ale vůbec jsem se nezabýval tím, proč já. Ptal jsem se sebe co bude s Tomíkem, že je ještě malý, co Markét jestli to unese...... .

Už jsem se prostě loučil s tímhle světem, rak je u nás v rodě v genech a umírá se poměrně brzo. Objevil jsem v sobě něco co se těžko popisuje.
Tím jak jsem se loučil, jako by končila má láska k Markét a Tomáškovi ( i když je nesmírně miluji ) a začal jsem pociťovat touhu po Boží lásce. Úplně mě to táhlo na druhou stranu. V tu chvíli jsem začal promlouvat s Bohem. Nic jsem nevyčítal, Prosil jsem o odpuštění mých hříchů a že jsem jich našel. Chtěl
 jsem přijít na druhou stranu co nejčistější.
Plně jsem se poddal Boží vůli, ať to dopadne jakkoliv bez jakýchkoliv výčitek to příjmu. Mezi tím mě sestry přišli dát kapačku, protože jsem nesměl pít
jíst už od sedmi hodin ráno a celý den vozili bouračky a já se dostal na sál až v devět hodin večer.

Těsně před devátou jsem zahlídl venku jak padá hvězda. Né že bych si něco přál, jen jsem poděkoval Bohu, jestli to je znamení, že to dobře dopadne. Odvezli mě na sál, měl jsem hrozný strach.............. .

V půl dvanáctý jsem se probral na pooperačním a začal se nahlas modlit Otčenáš.
Přiběhla sestra a řekla, že vše je v pořádku, že nádor nenašli, pouze krevní sraženinu. V ten okamžik jsem ucítil a poznal jak velkou láskou nás Bůh
miluje.
Rozlilo se mi takové nepopsatelné teplo a láska po celém těle, že jsem si připadal jako když letím na obláčku. Dlouho jsem Bohu děkoval. Druhý den se
u mě vystřídalo několik doktorů a bylo vidět, že jim to nějak nejde pod vousy. Ten co mě operoval se přiznal, že se mu to ještě nikdy nestalo a ani o tom nikdy neslyšel.

S Markét to bereme jako velký zázrak a zároveň jako napomenutí. Doufám,že jsem Ti trohu přiblížil tu lásku, se kterou se jednou všichni setkáme.
 P.S. Jestli někomu pomůže, když si přečte tento dopis, klidně mu ho přepošli.

Měj se hezky. Dan

.........................................................

Zamysleli jsme se někdy, co je pro nás v životě důležité a co by se stalo, kdyby nám někdo řekl - že nám zbývá pár hodin, dnů, týdnů života? Co bychom udělali?
Někdy je dobré a docela poučné zahrát si se sebou takovou hru....vžít se do takové situace....a nahlédnout, co je pro nás opravdu důležité a co ne.

Zkusme to někdy...a možná nikdy nebudeme muset takovou opravdovou situaci prožít doopravdy. protože budeme své priority znát.