My a naše děti

 

Miminko se vyklube na svět, častokrát na nás hned poprvé v naší náruči vykulí očička a prohlíží si nás. Někdy se i usměje. Utopie? Je tohoto čerstvě narozené miminko schopné? Vždyt  by podle lékařských výzkumů mělo vidět rozmazaně a vnímat jen obrysy.

Ale ano, je, a možná to mnozí z vás zažili.

A i my velcí při prvním otevření dětských oček v nich hledáme.....hledáme, co je uvnitř, co za dušičku se tam uvnitř skrývá. Známá, neznámá, jaká to je? Kdo je tam...kdo se k nám - jak říkalo celkem trefně jedno z mých dětí - "přirodil"?

Jely jsme s malou dcerkou po první návštěvě mojí nově narozené vnučky (a její neteře) domů, dcerka byla nadšená, brebentila a pak povídá: "Maminko, ta je ale krááásná a mně se zdá, že ji znám tisíce let!" Na můj udivený pohled dodala: "No, vidělas to, ty oči, v těch očích to je". Jo, viděla....a měla jsem ten samý pocit, jen jsem o tom nemluvila. Ty oči....tolik toho řeknou.

V očích je vidět všechno.

 

 

Nu, a kdo to tedy za námi přichází? Myslím, že to na mžik poznáme okamžitě.....že přesně vnitřně víme, jak moc je tohle dítě známé, jaká milovaná bytost se v něm skrývá...anebo - zda tam je "někdo", s kým to možná nebude tak jednoduché. Ale mateřská láska zafunguje hned, mateřská chemie, láska na první pohled, strašně silné pouto, které vzniká mezi matkou a dítětem. Už je její.....a až na výjimky bude maminka svoje dítě od této chvíle bránit do roztrhání těla. A začíná kolotoč péče, snažení se, aby dítě mělo vše, co potřebuje a roky a roky, kdy dítě bude jednou z hlavních priorit rodiny nebo aspoň matky.

Pokud to jde, každá žena by měla mít alespoň jedno dítě - měla by dát život dál.....

Říká se, že si děti vybírají své rodiče a tak to i je. Musejí být samozřejmě splněny určité podmínky, ale skutečně dušička se rodí do rodiny, kterou přesně potřebuje pro svůj vývoj. Tedy podmínky v té rodině potřebuje pro svůj vývoj. Není to náhoda, dítě přesně dopředu ví, co se bude dít....a co ho čeká. Tedy i ne moc jednoduchý život není náhoda - nemocné děti, děti, které rodiče opustili, děti nemilované, děti týrané.

Je fakt, že ono to trochu jinak vypadá zezhora, zdá se to mnohem jednodušší, než když je pak člověk přímým aktérem situace a určité věci ho fyzicky nebo psychicky bolí.

Ale to, jaký život toho kterého člověka bude, jak jsem už psala, je dáno tím, co má za sebou, a jaké zkušenosti potřebuje dál. Ani těžký život není trestem,  ale jen získáváním potřebných životních zkušeností, školou života. A vždy je ze všech potencionálních problémů i východisko, ani ta sebesložitější situace není bezvýchodná, není apořád.

Tedy dítě ví, co ho čeká....co si vybralo za život a co by mělo splnit za své úkoly, čemu by se mělo naučit. Často později zapomíná, protože "je ochočováno" společností, rodinou, učiteli, prostě zespolečenšťuje se, používá čím dál víc rozum, to naučené z okolí. Malinké dítě má spíše intuici než rozum.....proto u těch malých se může stát, že si vzpomínají na věci, které byly, na osoby, které nemohou znát, vidí věci, které dospělí ne....ale postupně to mizí. Tím, že to mizí, se situace trochu komplikuje, protože ten cíl už není zřetelný a dítě musí hledat.

Tady mohou každému dítěti hodně pomoci rodiče, protože mohou rozpoznat dispozice, vlastnosti dítěte a rezervy, které má....a mohou pomoci mu je jakoby najít, doplnit, naučit ho chápat jádra určitých situací, do kterých se dítě dostává a neorientuje se .

 

Skoro každý dospělý přeje dítěti krásný, šťastný, radostný život ve zdraví....a i cizím dětem přejeme hodné rodiče, zázemí, jídlo, střechu nad hlavou, lásku. Některé děti ji ale nemají, nemají ani to základní. Dotkne se nás osud cizích týraných, hladových, zneužitých dětí.....dotkne se všech. Přesto se tyto věci nedějí náhodou, ono se vlastně nic neděje náhodou.

Děti jakoby vnitřně před narozením vědí, do čeho jdou, koneckonců si i schválně takový život vybraly.....a je zvláštní, že třeba mnoho maminek nevyléčitelně nemocných dětí na konci toho jejich utrpení zažije neuvěřitelný klid, smířenost a moudrost toho dítěte, než skončí svou pozemsku pouť.

Myslím, že tyto okamžiky se vryjí do paměti nejen rodiny, které se to týká, ale také širokého okolí.

Ano, děti celkově jsou často našimi učiteli..a nejen v takovýchto vypjatých a emotivních chvílích.

Na nich nejvíc vnímáme naše vlastní chyby a selhání. Jsou jako zrcadlo. Navíc nám na nich v drtivé většině opravdu záleží - a to po všech stránkách.

Do dětí se také často snažíme promítat naše nesplněná přání, ambice..... Ale pozor, ony jsou většinou jiné než my,  jsou to jiné bytosti. Mají možná pár stejných genů, ale jinak - ty úkoly, ty touhy a cíle mohou mít naprosto odlišné od těch našich. A to bychom měli respektovat.

................

Najít pro dítě pro něj to nejoptimálnějš je moc těžké. Stejně tak jako se to ve většině případů nepovedlo našim rodičům u nás, moc úspěšní nejsme často ani my jako rodiče svých dětí, i když se snažíme ze všech sil. Mnohdy proto, že jsme jako rodiče příliš přísní, mnohdy proto, že nejsme důslední nebo že neznáme pravé životní hodnoty, mnohdy proto, že se snažíme vůbec nějak zvládnout svůj vlastní život. Ale to všechno jsou důležité zkušenosti pro všechny aktéry - pro nás, i pro naše děti.

Kolik z nás vzpomíná na své dětství s němou výčitkou ke svým rodičům, že nezvládli to a ono, přesně víme, že se oni měli chovat tak a tak, dělat a reagovat jinak, že neměli anebo naopak měli být takoví a takoví.

Ale - a to jsem si uvědomila až ve své "větší" dospělosti, že vlastně všichni vždy dělají to nejlepší a nejvíc, co v dané chvíli umějí. I když to zní paradoxně, když se podíváme na rozdíly mezi rodiči a na jejich péči o jejich děti. Opravdu jsou tam velké odchylky, od třeba rodičů alkoholiků až po ty nejúzkostnější. A tak stejně jako my se  snažíme předat svým dětem maximum, i naši rodiče dělali, co uměli nejlépe a jak co nejlépe zvládali. Vůbec nemá smysl se na ně zlobit nebo být ukřivdění. Protože nikdy nevíme, co je "za tím". Jaké obrovské překážky musejí určití lidé zvládat, s čím vším se v sobě perou....a že nejsou třeba vůbec zlí, jen slabí a bez vůle cokoliv měnit či dotáhnout do konce, či se postarat byť sami o sebe.

Každý totiž máme v sobě k dispozici něco jiného, jiné vědění, poznání, jinou moudrost a sílu, jiné schopnosti a vlastnosti. Nemůžeme srovnávat ani identické sourozence - dvojčata, které k sobě mají z lidí nejblíže, natož třeba matku s dcerou, které dělí rozdílné geny a celá jedna generace.

...................

Když mi byl rok, zemřel mi tatínek a maminka to hodně nezvládala, asi na mne také myslela a měla mě ráda, ale necítila jsem to. Já jsem ji milovala jako každé dítě svou maminku, bez výhrad, bez podmínek. Když si promítnu svůj život zpět...mohla bych vnímat křivdy a taky jsem ty situace jako křivdy dlouhý čas i jako už velká vnímala, ale čím jsem víc rozum brala, zjišťovala jsem, že se moje maminka snažila žít co nejlíp a tak, aby vůbec ona sama svůj život zvládla. Že se snažila prostě a jednoduše "přežít". Udělala to nejlepší a to jediné, co v té chvíli zvládala, zmhla, i když neměla sílu myslet moc na mě. Už jí to vůbec nemám za zlé.

....................

A když se kouknu zpět na svůj život, jsou okamžiky, na které jako rodič nejsem vůbec hrdá v souvislosti se svými dětmi a vím, že určité věci byly chyby a přehmaty, které bych už dnes neudělala. Ale vrátit to nemohu....a vím, ze srdíčka vím, že jsem dělala to maximum, co jsem tenkrát považovala za správné a ideální a nejvíc, co jsem uměla. Moc moc moc jsem se snažila být správná máma. Děti mám čtyři, miluji je všechny, a doufám, že to cítily a cítí. Ke každému jsem měla a vlastně stále mám ale trochu jiný vztah, každé je naprosto jiné a každé ve mne vyvolává jiné pocity. Je zvláštní, že se setkávám s maminkami, které mi říkají se studem, že jedno dítě raději než druhé...a trápí je to. Ale ne, tak to jistě není - nemyslím si, že to je o množství lásky k dětem, ale že to je jen prostě o vztahu k té které bytosti - dítěti. Protože každé je jiné a každé v nás může vyvolávat různé pocity, jinak ho vnímáme. A to je normální. 

I  teď žiju podle svého nejlepšího svědomí...ale co až se na svůj současný život kouknu za pár let? Bude mi to připadat dostačující - to, jak jsem žila nyní? Asi ne..a a určitě přijdu na další chyby, které vlastně teď v současnosti dělám. Kolikrát si řeknu - "no teda, jak jsem mohla to a to dělat a to a to nevidět?" Dřív jsem na sebe byla hodně přísná, moc mne ty retrospektivy zpět na mne mrzely, teď už ne....vím, že vše je vývoj a vlastně všechny ty zkušenosti jsou potřebné. A nedělám nic schválně, dělám vše s tím nejlepším svědomím. Ale omyly jsou - a časem bude stačit, když si ty omyly a chyby uvědomíme...a nebudeme je opakovat. O to jde -  o uvědomění a poznání.

A naše děti se učí s námi, některé naše chyby už ony třeba nezopakují - protože je uvidí u nás, a některé zopakují zcela jistě.

Učit se dá jen životem - a hlavně vlastním životem. To platí pro každého.

Tak to prostě je.....žijeme jak nejíp umíme a naše děti s námi.

.....................................

Do dvanácti let jsou na nás děti hodně navázány, hlavně na své maminky, a dokonce je jedno, zda je maminka (biologická maminka) toho dítěte přítomna nebo ne....prostě dítě vnímá matku i nadálku - jsou spojeni jakousi energetickou šňůrkou. Tak je to prostě je přirozeně dané. Ve 12ti letech se dítě jakoby oddělí ( toto známe z různých třeba přírodních kmenů ) - dosažení 12. roku je vstupem do světa dospělých. Je to energetické oddělení a také symbolické, dítě jakoby přebere svou karmu, svou minulost a vše, co udělá, už si skládá do pytlíčku k sobě. Do té doby je to na rodičích, činy dítěte spadají na jejich "hlavu".

 

No a jak tedy dítě co nejlépe vychovávat, co nejlépe se k němu chovat a pomoci mu, aby našlo tu svou cestu co nejlíp?

1) Životní priority - Důležité je, abychom my měli jasno v životních prioritách...abychom věděli, co je v životě důležité.

Abychom se na sobě snažili nějakým způsobem pracovat, šli stále dopředu, nestagnovali..

2) Svědomí, pravdivost, poctivost - Dále je potřeba se stavět k životu pravdivě a nelhat. Naučit dítě, že je potřeba být pravdiví hlavně sami k sobě a dokázat si přiznat chyby a věci, na které sice nejsme hrdí, ale které se prostě staly. Dokázat přiznat si své vlastní pochybení. Rodiče si chybně myslí, že se před dítětem shodí, když se mu za nespravedlnost omluví nebo ji přiznají - ale je to přesně naopak. Dítě tohle dokáže ocenit a rodič nebo i jiný dospělý velmi stoupne v ceně a vážnosti.

3) Vůle - velmi velmi důležité je chovat se k dítěti důsledně a naučit ho používat vůli. Vůle je jediná cesta ke změnám, k malým i těm napriosto zásadním. Je to něco, co mají pouze lidé a co nás vede dál a k cíli.

Všichni víme, jak to dopadá s lidmi bez vůle. Mohou být sebevíc nadaní, sebevíc dobří, ale pokud sami nechtějí a neukočírují se (i "násilím"), nedotáhnou to zdaleka tak daleko jako lidi málo nadaní, ale s vnitřní volní disciplínou.

Vůle je potřeba ke splnění vlastních povinností, je to i hnací motor pro náš život.

Silná vůle je základ pro  dosažení jakýchkoliv cílů - ať hmotných, tak duchovních.

Protože se vždy najde něco, co nás brzdí, co nám vadí - a je super, když dítě vidí, že se snažíme to nějakým způsobem řešit, že si dokážeme jít za svým, že se snažíme měnit okolnosti svého života, pokud nám nevyhovují.

4) Zdravé sebevědomí - jak je u dospělých lidí žádoucí, aby potlačili přirozeně své ego, tak je u dětí potřebné, aby své ego vybudovaly, aby pochopily svou individualitu, byly zdravě soutěživé a naučily se být aktivní. Jen z takových dětí vyrostou silní a zdravě sebevědomí jedinci, kteří se dokážou spolehnout sami na sebe. Je potřeba umět dítěti ukázat jeho cenu, vypíchnout to, v čem je dobré, co mu jde, v čem vyniká.

Zdravé sebevědomí mají také přirozeně děti, které jsou milovány, a láska od rodičů není ničím  podmíněna.

5) Přistupovat ke druhým jako sám k sobě - vypadá to, že se to vylučuje s tím předchozím, ale ne. Je třeba naučit dítě tomu, že každý jsme sice individualitou, ale současně tu nejsme sami....a že je potřeba k druhým přistupovat tak, jak chceme, aby oni se chovali k nám.

Tak, aby dítě pochopilo, že ubližování druhého bolí a že agresorovi to nemůže přinést uspokojení.

Naučit dítě podporovat a povzbuzovat mladší a slabší, naučit ho interakci a pomoci druhým.

6) Láska - intuice - naučit dítě milovat druhé lidi. Pokud v sobě rodiče probudí lásku, automaticky se to po čase zažehne i v jejich dětech ( a může to být i obráceně)...a tím se probudí i  intuice. Je to něco, co je v život hodně moc důležité a vzácné, protože bez lásky není člověk doopravdickým člověkem a vždy mu v životě něco chybí.

Také je fajn, když se kromě rozumu používá i intuce...a ta souvisí právě i se srdíčkem.

......................

Všechny ty body, o kterých jsem teď psala, se dají dětem  vysvětlit, dá se o tom mluvit, dají se o tom číst pohádky, dávat příklady z různých situací, ale - jako u všeho - nejdůležitější je VLASTNÍ ŽIVOT !!

Život, běžný život v rodině, ve společnosti. Protože můžeme vysvětlovat leccos, můžeme mluvit o pomoci a lásce mezi lidmi, ale když pak tatínek málem přejede na zebře stařečka s hůlkou a ještě mu vynadá, že pajdal pomalu, pak je těžko očekávat, že synek pochopí, o jaké tolerenaci a pomoci slabým mu tatínek předtím vyprávěl a četl. Dědova mísa...povinná četba..... :o)

Těžko učit pravdivosti dítě, které při večeři poslouchá otce, jak se chlubí, jak ten den ošulil svého zaměstnavatele a co bezvadného si z práce donesl.....

Nebo dítě, které vidé, jak si maminka schovává  v krámě do dlaně řasenku.

Nebo rodiče pomlouvající své příbuzné a blízké přátele.

Nebo rodiče stěžující si na těžký úděl a neschopní cokoliv v životě změnit.

Nebo lži - ty třeba malé děti hooodně těžce nesou.

Těch příkladů by byla spousta, jsou to běžné denní situace a myslím, že takové ty nechápavé pohledy našeho dítěte jsme zažili všichni....se slovy "ale mami, ale tati, vždyť jsi říkal, že "....

Říká se tomu - "Kázat vodu a pít víno".

Nejlepší učení je učení nápodobou. Nevyrovná se tomu nic, žádná slova, žádné příkazy a zákazy. Prožití situací, reakce na ně....toho všeho si dítě všímá, našeho respektu k druhým, naší spokojenosti, lásky, prvadivosti, našich priorit.

A to nejdůležitější je naše indukce - náš vliv na dítě. Lidé se navzájem samozřejmě ovlivňují, ti nejbližší nejvíce...a nejvíce ovlivňujeme své děti a také ony dokážou ovlivňovat nás.

Pokud se nám na nich něco nezdá - podívejme se na sebe. Není to zrcadlo? A pokud chceme děti měnit, vychovávat, snažme se co nejvíc zapracovat na sobě.

Jak můžeme třeba dětem vysvětlovat, že je potřeba jít za svým, drát se o své místo na slunci, když setrváváme třeba celý život v jednom zaměstnání, jsme nespokojeni a s nízkým platem, ale bojíme se změny, rekvalifikace, růstu?  Pak má dítě dvě možnosti - buď vzít rodiče jako odstrašující případ a udělat později v životě opak anebo se chovat jako on.....zdravý prostředek - střed, se takovému dítěti špatně hledá.

Důležité je - učit se celý život, nikdy není pozdě, Být akční, být bystří, být ve střehu, snažit se nepropást příležitosti k osobnímu růstu, k moudrosti. Vymaňovat se cíleně ze situací, které nám nevyhovují, hledat prostředky, jak si pomoci.

V takovém prostředí dítě nasává jak houba, odkoukává takové chování, sdílí, učí se. A slova a činy pak nejsou v rozporu. Dítě má jasno.....a lehčí cestu před sebou.

Snaže se učit všemu, co nás zajímá a učit se co nejvíc. Snažme se používat za všech okolností srdíčko a krom rozumu také intuici....a dítě se to bude učit dělat to samé.

Nikdy není pozdě na osobní růst, na změny, na to, začít třeba o kus jinak.

TO je výchova dítět, stimulace jeho dušičky, vývoj. Přirozený a správný.