Člověk a život
Myslím, že poslední dobou většina lidí začíná chápat a uvědomovat si, že na světě nejsme jen na návštěvě a že nežijeme jenom jednou, protože pokud by tomu tak bylo, bylo by to - nespravedlivé.
Na světě josu různí lidé - zdraví, nemocní, chudí, bohatí, hloupí a moudří, různě barevní....je pouhou náhodou, že jsme zrovna tady a tím, kým nyní jsme a máme takový osud, jaký máme? Je to čistě náhodný výběr - ale kdo by to mohl vybírat - je to ruleta? Nebylo by to nespravedlivé?
No ale kdo nebo co tedy určuje to, kým jsme?
Co je smyslem lidského života? Proč tu vůbec jsme?
Jsou to otázky, které napadají každého člověka v určitém životním období.
Je potřeba, aby nad nimi každý rozmýšlel sám.
Napíšu jen své poznání - někdo může mít jiné, to své.
Jsem přesvědčena o tom, že život na Zemi vznikl Božím - Stvořitelovým stvořením a následným samovolným vývojem za určitých podmínek a zákonů (principů)....kdy se vlastně Bůh (absolutno), který je vším, co je i není, chtěl poznat, čím vším je nebo může být. Chtěl se tedy nějak Projevit.
Bůh - vlastně to jediné prvotně existující - existoval - ale opravdu pouze existoval bez činnosti, nic víc.
Představme si, že bychom jen existovali - neviděli bychom, neslyšeli, nevnímali - protože by nebylo co, byli bychom ve tmě, tichu, bez vůní, chutí, sami se sebou. Stále. Byla by jen existence sama. Možná se to dá přirovnat k hluchoslepému člověku bez hmatu, čichu i chuti....nevnímá nic...jen existuje. JE. Co bychom dělali, kdybychom jen byli? Nevnímali bychom nic....jen byli. Bez prostoru, bez času. A Bůh má a měl a bude mít nekonečně mnoho času, v něm čas neexistuje. Je věčný, bezčasý, věčnost sama.
Bůh teda také pouze byl. A začal tvořit. Možná si hrál :o). Protože když Bůh jen existuje (ale zatím se neprojevuje), nemá k dispozici nic, krom své Mysli a energie.
Čím tedy může vůbec tvořít? Jen svou Myslí.
Mysl je hybná tvořivá síla nejen Velkého Stvořitele, ale i náše - vždyť my jsme taky takoví malí tvořitelé svého života.
Mysl tvoří.....a u Boha to byla a je pouze Mysl, která tvořila a tvoří. ("Na počátku bylo SLOVO"). A protože má Bůh nekonečnou sílu, může vytvořit vše.
Z pouhé své Existence tedy pouze pomocí své Mysli začal tvořit a projevovat se...tedy z Boha dosud Neprojeveného se stal Bůh Projevený a působil dál. Stvořil principy - neměnná a pevně daná pravidla , podle kterých existuje celý jeho Vesmír a zákonitosti, kterými se tento vesmír řídí. To je dáno....a podle těchto zákonitostí běží přirozený vývoj - evoluce. Vyvíjí se vše.....když se vyvinul člověk, pak i člověk.
Člověk je také takový malý tvořící bůh sám pro sebe....má také svou vůli, svou mysl, je bytostí, která touží pomocí svého osobního vnitřního vývoje se opět s Bohem sjednotit.
Nežijeme za trest, jak by to kolikrát mohlo vypadat (a lidé si to myslí, když se trápí), ani jsme nebyli vyhnání z Božího ráje, ale byli jsme jakoby posláni do světa na zkušenou, abychom poznali sami sebe a tím pádem i Boží podstatu a celou podstatu bytí. Jsme stále Boží součástí (jako vše ostatní existující, protože nic nemůže stát vně něj, protože nic než tato existující síla není), NIKDY nejsme od něj naprosto odděleni a Boží jiskřička v našem srdci nám to vždy připomíná - to je náš Duch, to, co oživuje naši duši. Jiskřička je tam schovaná, a časem si jí lidé všimnou. Navíc ona o sobě dává vědět tím, jak člověka jakoby postrkuje směrem ve vývoji dopředu....aby se člověk vrátil zpět ke Zdroji....Je schována uvnitř, v duši, v duchovním srdíčku každého z nás.
Pokud se někdo cítí oddělen od Boha i druhých lidí, je to opravdu pouze jeho pocit, něco, jako když dítě trucuje v pokojíčku, že ho maminka nemá ráda (přitom ta jenom čeká, až se dítě umoudří a vrátí se zpět, odkud uraženě odešlo).
Jako vsuvku sem dám důležitou informaci - Bůh nikdy nikoho neodsuzuje, nezatracuje, to jen my lidé to umíme. Nikdy nezavírá vrátka před nikým, dveře jsou stále otevřené pro každého. Jen lidi někdy nechtějí. Tohle si zkusme všichni zapamatovat. I kdyby člověk udělal cokoliv, vždy má šanci se vrátit "domů". Dveře jsou otevřené, ale dojít k nim není někdy snadné. Souvisí to mnohokrát s pochopením, odpuštěním, a to i odpuštěním sám sobě. Ale o tom píšu jinde (Láska a vztahy).
No a jak a proč tedy žijeme tak, jak žijeme?
Co vůbec má náš život za smysl?
JE TO NEUVĚŘITELNÉ, ALE JE TO HRA - VELKÁ BOŽÍ HRA - MÁ SVÉ PŘESNÉ ZÁKONITOSTI, PRAVIDLA.
.............................
Náš život a reinkarnace a naše životní hra tady na Zemi se dá zjednodušeně představit jako hra počítačová.
My jsme figurka - hlavní hrdina naší hry - která někde začíná a někam jde...musí se po té cestě naučit vše, co je třeba, projít zkušenostmi, úkoly, posbírat všechna poznání a projít zkouškami - a "projít".
Samozřejmě má k tomu v životě stejně jako v počítačové hře vždy omezený časový limit na jeden level.....naše smrtelné tělo, které stárne.
Pro každý lidský život je naplánován postup aspoň o jeden level nahoru, ale těch levelů je třeba víc.....a na každý život má člověk vybraný (aspoň) jeden jediný úkol, který má splnit, aby dosáhl další hry....postupu výš. Nejlépe, když se ho zhostí bez zásadních průvodních chyb a odboček a bez toho, že by si před sebe nasypal další překážky a problémy. Drobné chyby a odbočky dělá samozřejmě každý, dokonalý je jen Bůh, člověk ne a ani se to po něm nežádá.
Pokud úkol nesplní, vrací se zpět do domečku, do výchozího místa, ze kterého v tomto životě vyšel, ale dokonce může klesnout i o pár levelů níž - pokud nadělá mnoho mnoho zásadních chyb a nadělá si "trestné body". Naopak - když se figurka snaží a pochopí pravidla hry a co je pomocí a systémem v postupu, vyběhne rychle o hodně výš - a místo jednoho levelu splní za život i několikanásobný počet - říkáme, že takový člověk zmoudří.
Každý hráč má tedy svou vlastní rychlost postupu a svoji hru ve svých rukách. Jde o to, jak moc pochopí systém hry, principy, o které se hra opírá, jak moc získá bonusů na cestě a dokáže si s nimi poradit, anebo zda potká nějaké spoluhráče, s kterými se může radit a sdílet, či dokonce někoho, kdo už ve hře stojí mnohem výš a který mu dokáže výrazně a zásadně poradit a pomoci...protože už vnímá tuto hru zezhora, její principy zná a může pomoct hráči, aby on sám je také objevil a měl možnost jít rychle a bez velkých chyb.
Toto není švindl, ale kdo ovládne principy života na Zemi a dokáže podle nich žít, udělá velký posun dopředu.....nejenže splní ten jeden svůj základní životní úkol, ale může jich za jeden život splnit i mnohonásobně víc...anebo, dokonce - dojít až do Cíle! To je ideál, protože, pokud získáme znalost principů a znalost podmínek této životní hry, máme vyhráno!
Tento člověk, který může zvrchu pomoci, ale nemůže přesně vysvětlovat a radit, jak co funguje (ono to ani nejde), nebo dokonce upozorňovat na chyby hráče....může dát figurce do ruky prostředky, aby principy této hry pochopil sám....a může dohlížet (nepozorovaně), zda není hráč v nebezpečí. Nemůže ho uchránit před chybami, protože na chybách se člověk učí, ale může mu pomoct je minimalizovat na co největší míru a dát směrovku jeho cestě. To je ale obrovská pomoc...
Ale i tady je důležité, koho potkáme, koho jako učitele budeme brát, a co se chceme naučit.
Jak poznat takového člověka? Zkušenostmi a intuicí. Musíme mu sice důvěřovat, ne slepě věřit, ale důvěřovat, ale nikdy neodkládejme svou intuici. tejme se i sama sebe, svého "Vyššího Já", své Boží jiskřičky v sobě. V sobě najdeme odpově´d na to, zda důvěřovat, či ne. A nikdy nic nedělejme přes valstní vnitřní přesvědčení.
Téměř každý (až na výjimky, pokud se rozhodne od sebe odehnat všechny) má kolem sebe lidi, se kterými může sdílet, lidi, o které se může opřít, lidi, kteří mu jsou ochotni pomoci, a jsou to většinou lidé, kteří disponují podobnými energiemi jako člověk sám. Jsou to "spoluhráči", kteří nám někdy dávají jakoby opravdu výrazné lekce - ať v dobrém nebo tom nepříjemnějším, lidi, kteří přišli do našeho života nás něco naučit, pomoci, a většinou na sebe působíme vzájemně. Nejbližšími přirozenými "učiteli" jsou ti nejbližší - rodina, přátelé a kolegové v zaměstnání.
Přirozeným způsobem se učíme stále. Stále vnitřně rosteme, zdokonalujeme se jako dítě - nejdřív se sotva batolí, pak přijde školka, škola....dospívání, dospělost, běží to přirozeně.
A nic v životě nejsou úplné náhody, ale to snad už všichni vědí :o).
Rosteme tedy životem a hodně pomocí vztahů, které máme s druhými, rosteme přirozenými překážkami, které nám Život do cesty posílá, rosteme okolnostmi a situacemi každým okamžikem, ke kterým se musíme nějak postavit. Jsou to takové křižovatky, někdy malinkaté anebo někdy naprosto zásadní. Zásadní mohou být zásadní, ač tak vůbec na první pohled nemusejí vypadat. Zapomeneme vystoupit z tramvaje a na příští zastávce nastoupí naše "osudová láska" :o), například. Prostě v každém okamžiku žití tvoříme tento náš život a to, co bude dál.
Tyto přirozené překážky nejsou za trest nebo z nějakého úmyslu, je to něco, co prostě JE - jako když někam putujeme - někdy jdeme po rovině, někdy z kopce, do kopce, jindy se cesta stáčí, jindy před námi stojí hora, jezero anebo řeka. Ale vždycky - VŽDYCKY - existuje cesta dál. Pokud opravdu od srdce chceme, najdeme ji, i kdyby se cesta dál zdála jakkoliv neschůdná. Z každé situace JE nějaké východisko - jen musíme občas kousek třeba i couvnout anebo se vydat cestou, kterou ještě neznáme a která nám přijde třeba v první chvíli podivná. Zde pak zůstaňme sami se sebou a "meditujme" o tom, jak se to zdá srdci...intuici, ne rozumu. Někdy tak opravdu najdeme východisko ze situace, která se zdá absolutně bezvýchodná, ale nikdy není. Dokud žijeme, je šance na změnu. Vždy.
Takže takto jakoby přirozeně plyne život každého, radostné se střídá se smutným, období úspěchů s neúspěchy, zdraví s nemocemi.....A to vše proto, že jsme jako žáčci, před které sám život staví životní úkoly (kopce, strmé hory, řeky....) a nějak se s nimi máme vypořádat - každý po svém. Každý k tomu má k dispozici jiné vlastnosti, jiné podmínky....každý i podle toho, co v minulosti sám v sobě a kolem sebe vytvořil. Střádáme si to jako do banky, do pytlíčku....a v určité chvíli, pokud nastanou vhodné podmínky, máme toto uschovaé k dispozici. V dobrém i tom horším.
Rosteme. Všichni.
Ale někdo chce růst rychleji, chce vědět, jak co funguje, jaké jsou zákonitosti a principy hry.
Problém figurky ve hře je v tom, že po každé smrti a zrození jaksi zapomenem, co jsme se za ty předchozí životy naučili, zapomenem různé klíče a jakoby ty "triky" k tomu, jak projít..a proto každý život začínáme znovu jakoby bez znalostí a dovedností (každý víme, jak bezpranné je miminko a co vše se musí naučit)....a k tomu, co je v nás skryto, se musíme opět jakoby znovu - už daleko lehčeji než dřív, ale stále nemoc snadno - dostávat.
Proto je lepší, když už víme, jak na to, se snažit růst...když už se k tomu vědění "principů" dostaneme a dostat se blíž Bohu.
Každý máme v srdci tu Boží jiskřičku, musíme mít, když jsme jeho součástí, a ta nás k němu jakoby zpět vede. Dá se to nazvat i cestou zpět ke Zdroji. Taky máme k dispozici Lásku a mnozí s nás i Víru...
----------------------------------
Často se lidé ptají, co je osud a zda je život nalinkovaný dopředu.
Do jisté míry se to dá tak říct. Protože svůj život je nám jakoby předem dán podle určitých zákonů AKCE a REAKCE - jinak řečeno karmy.
Jsou dány právě minulostí, onou karmou (akcí a reakcí) a vlastně tedy tím, co si člověku dáno v tomto životě poznat a zažít.
Pak má tento náš život dané "osudové" okamžiky, mezníky, ke kterým a kudy prostě projít MUSÍ....to jsou jakési osudové mezníky v životě...ale jak je zvládne vyřešit, jak se k nim postaví, kam ho tyto mezníky nasměrují, je jen na něm. To jsou opravdu mezní zkušenosti, o které nikdo nikoho nemůže ochudit a tím se mu otevírají jakoby další body v životě, další mezníky ať dobré nebo ty nepříjemnější. Pokud včas určité věci pochopíme, mezník můžeme obejít, protože není nutný, poznání už máme, lekce není potřeba.
K těm osudovým okamžikům - myslím, že všichni bychom v životě našli aspoň některé důležité, které jsme už prožili, jsou to ty, které mohly anebo od základu opravdu změnily náš život, náš postoj k životu, naše vnímání světa.....a zvlášť ty špatné si člověk pamatuje, může to být smrt někoho, opuštění, nějaká zásadní nemoc v rodině ...cokoliv, co hodně zasáhne do života....a nejde se tomu jakoby vyhnout. A nasměruje to člověka najednou i třeba jakoby jinam....tyto mezníky jsou důležité, jsou jako zápletky divadelní hry....
Já jsem měla v životě těch zásadních okamžiků poměrně hodně - ale ten, co mě nasměroval sem na tuhle cestu, to byla nemoc mojí maminky, kterou jsem měla moc moc ráda. Snažila jsem se jí ze všech sil pomoci, protože běžná alopatická medicína neměla už co nabídnout...a je pravda, že se mi několikrát různými způsoby podařilo posunout maminku o hodný kus zpět do života....ale VŽDYCKY zasáhla "náhoda", která ji hodila zpět do stavu, ve kterém byla předtím. Stalo se to několikrát, jeden příklad za všechny: Maminka procitla ze dne na den z komatu, druhý den už seděla na nemocničním křesílku,ale v pořádku samozřejmě docela nebyla. Zůstala bez dozoru, chtěla vstát a jak jí nohy neposlouchaly, upadla tam nešťastně, že se otevřenou ranou na hlavě trefila přesně na tvrdé kolečko nemocniční postele. Rázem to bylo vše zpět.....byla ve stavu horším, než předtím. Podobné věci se staly několikrát, a to už jsem tenkrát tušila, že to nemůže být pouhá náhoda, ale protože se nerada vzdávám....zkoušela jsem znovu a znovu.....
---------------------------------
Nejvíce si lidé pomohou pochopením zákonitostí.
Uvědoměním si, co se děje, proč se to děje a kde je důvod toho, co se děje. Velkou pomocí je uvědomit si vlastní "chyby" a omyly, které jsme na naší cestě udělali. To je začátek celého úspěchu. Většina lidí není nejen schopná ale vůbec ani ochotná přiznat si, že by na své situaci mohli mít nějaký podíl, že by oni sami mohli být příčinou, že se něco nedaří nebo že se to nedaří tak, jak by si představovali.
A přece tady je začátek všeho úspěchu. Nejen ukazovat na chyby druhých, ale vidět také ty své ("vidíš třísku v oku bližního, ale trám ve svém oku nepozoruješ"...znáte to?). Pokud toto člověk dokáže a přestane hledat chyby JEN ve druhých, je to začátek jeho pochopení. Ale na druhé straně to zase neznamená vše svádět na sebe. Ale nejdřív se sám na sebe podívat.....
Nu, je to dlouhá cesta, nesnadná, ale je to Život sám.....je mnohdy těžký, ale zajímavý.
Přeju vám všem na vaší cestě k moudrosti to, abyste ji prošli s radostí, důvěrou, vírou a hlavně láskou. K sobě samým, k druhým, ke všemu Životu. A abychom všichni co nejdřívě došli k Lásce. Přeji vám všem vše dobré :o)
Upraveno 7.3.2015