Temná noc duše
 

Vždycky jsem si uvědomovala, že není jen hmotný svět a hledala jsem smysl života.
Na své cestě jsem poznala několik učitelů, zůstali se mnou na někajou dobu a odešli, čerpala jsem od nich klid, sílu, určitou jistotu.
I když jsem během života prošla různými těžkými obdobími, nikdy jsem zcela neztratila sílu a optimismus, určité nadšení ze života, nikdy jsem nepotřebovala zklidňující léky nebo jiné úniky, prožívala jsem vnitřní radost a věděla jsem, že život má smysl. 
Pokud přišly těžké myšlenky a prožitky, měly vždy nějaký reálný základ a časem pominuly.
Věděla jsem, že mám krom pozemské pomoci i obrovskou pomoc zhůry, že nejsem na život sama, že TO má smysl a cítila jsem Lásku a podporu...cítila jsem, že se učím a že mohu.
 
Najednou se ale něco změnilo. 
Všechno jakoby se sesypalo, jako kdyby vše kolem mne pohaslo a ztěžklo - život se stal těžkým břemenem. 
Jakoby každé nadechnutí bylo určitou tíží, jakobych se brodila v těžké kalné vodě, smysl života se vzdálil, propadla jsem se do hlubokého vnitřního smutku a beznaděje. 
K tomu všemu přibyla určitá zloba na sebe, že se rouhám, že se mám přece radovat z toho, že vše kolem mne je objektivně v pořádku, že se mi nic zlého neděje, měla bych přece cítit vděčnost a radost - nutila jsem se do ní...cítila jsem, že je to potřeba, ale musela jsem to dělat vědomě...byla to možná jen hra na radost.
Nemohla jsem ale  najít jedinou věc, která by mi skutečnou radost udělala (neuspokojilo by mě opravdu nic, co jsem si dokázala představit), a to prohlubovalo mou nespokojenost se sebou samotnou, že si nevážím toho, co mám a dostávám.
 
Nevím, zda okolí poznalo, jak těžce se mi žije, jak velkou sílu do obyčejného žití musím vkládat, abych splnila všechno to, co ode mne běžný život a druzí očekávali.
Orientovala jsem se v té době hodně na druhé, snažila jsem se prohloubit si aspoň znalosti ohledně povolání, věnovat se co nejlépe rodině a dětem, aspoň to mi přišlo smysluplné. Nakoupila jsem si spoustu knížek...a nebyla schopna je číst.
Každý den byl uvnitř šedivý, jakoby ponořený do hustoty...do tmy. 
 
Ano, uvnitř jsem věděla, že Život MÁ smysl, uvědomovala jsem si Boží existenci, jen jsem ji necítila, Víru jsem neztratila, možná jen víru v to, že jdu "správně"...prosila jsem o Jeho objetí, o dotek Lásky, abych si připomněla, že nejsem opuštěná a že někde mohu načerpat víc energie a onu radost.  Taky o ujištění, že jsem se příliš neuhnula ze své cetsty a že jsem se někde nezadrhla ve "špatném".
 
Objektivně se nedělo nic zvláštního, vše fungovalo tak, jak mělo...měla bych být teoreticky spokojená a šťastná. 
Ale to, co se ve mně dělo, nebylo nic zvenčí jako třeba dřív, byl to pouhopouhý můj vnitřní stav, stav naprostého oddělení od druhých, určitého vnitřního osamění...jako kdyby veškerá duchovní podpora zmizela.
Byl to stav určitého vnitřního vězení, určité přežívání. K veškeré činnosti jsem se musela vědomě nutit a jen smysl pro povinnost vnitřní i vnější mě nutila plnit dál své úkoly a předsevzetí.
 
Vůbec jsem si v tom stavu neuvědomila, CO se to vlastně se mnou doopravdy děje. 
Jako kdyby to nemělo nikdy ani skončit, jako kdyby už nikdy nevyšlo slunce. 
Ano, o temné noci duše jsem kdysi slyšela, ale člověk má jinou představu o tom, jak to má vypadat....a taky jsem na ni zapomněla.
Nikdo mi samozřejmě ani neřekl, že to, co prožívám, je to ono :o)...možná bych to lépe, otptimističtěji a s nějaou nadějí a trpělivostí snášela s tím, že to někdy skončí. Nikdo mi také neřekl, že to (moje) období bude tak dlouhé...nevybavuji s přesný čas, ale počítalo se to určitě na roky - možná tři, čtyři? 
 
Možná bych na to, oč jde, vůbec nepřišla, protože když jsem se "ptala" sama sebe, co to se mnou je, co se to se mnou děje...odpověď po dlouhou nepřicházela. Všechno mlčelo. 
Až najednou mě to napadlo - "ach, Temná noc duše", jen tak, samo...bylo to jako blesk z čistého nebe, takové to - "aha"...a měla jsem velikou radost, že už vím, Co to je, co se se mnou děje.
 
Ne, ani v tom období Noci duše jsem nebyla sama, to jsem věděla, že nejsem - jen jsem si tak připadala...všechno do té doby tak automatické a normální a každodenní - zmizelo...a byla jsem ponechána jen sama sobě, svým pochybnostem, svému tápání, pocitu osamocení, svému sebezpytování...i obrovská beznaděj se někdy přidružila.
Za tu dobu Temné noci se ale ve mně hodně změnilo...spoustu věcí uvnitř sebe jsem pochopila a více či méně zvládla.
Takže za tuto zkušenost a školu děkuji...
 
Kopíruji text z níže uvedených stránek...a děkuji i za něj.
Petra
 
 
..................................................................................................................
 
O temné noci duše
 
Je nepříjemnou skutečností, že vzestupy během našeho hledání jsou vykoupeny pády.
Zbavení veškerého pocitu, že božské skutečně existuje, je stejně tak součástí naši duchovní zkušenosti v našem hledání, jako je i jasné ujištění se o jeho existenci. 
Skutečnost zažíváme nejdříve v záblescích. Není to vyšší Já, které se takto objevuje a mizí před upřeným pohledem aspiranta, vyvolávaje v něm střídavé stavy šťastného dosažení a ubohé nemohoucnosti, nýbrž je to milující Milost vyššího Já. 
Kdykoli se vylévá, uchazeč reaguje nejdříve silným pocitem duchovního strádání, suchosti, temnoty a toužení. To přináší silný pocit neštěstí, nespokojenosti a zklamání. Ale přináší to také zvýšenou a zesílenou touhu po nadpozemském a nechuť k pozemskému. 
Tato fáze pomine a následuje ji fáze tak osvěcující, jako byla předešlá temná, tak radostnou jako byla předešlá nešťastná, tak plodnou, jako byla předešlá neplodnou a tak blízko skutečnosti, jako se předešlá zdála být od ní vzdálená.
 
V této svaté přítomnosti probíhá očisťující proces. 
Staré známé nedokonalé jáství odpadá jako podzimní listí se stromů. 
Aspirant ve svém srdci učiní zářící odhalení o její původní dobrotě. Ale běda, když se přítomnost vytratí, nižší já se vrátí a ujme se znovu vlády. 
Období osvícení je často následováno obdobím temnoty. 
Příchod neočekávaného duchovního pokroku, je obvykle následován obdobím ústupu. 
Jásot střídá sklíčenost, očekává nás ještě větší zkouška. 
Nadjá požaduje tak naprostou, tak úplnou oběť, že i přirozené toužení po osobním štěstí musí být obětováno. 
Protože žádný začátečník ani středně pokročilý aspirant by nemohl tuto temnou noc duše snést a dokonce ani vysoce pokročilí ji nedokážou snášet bez reptání, je vyhrazena pouze pro poslední skupinu. To znamená, že přichází na pokročilém stupni stezky mezi obdobím velkého osvícení a obdobím vznešeného sjednocení.
 
Temná noc duše je obdobím duchovní stagnace, mravní sklíčenosti a mentální únavy.
Žák je vyučován tou nejkrutější zkušeností, že božská skutečnost nesmí být zaměňována s jeho vědomou, mentální a ani citovou reakcí na ni. Protože náleží k neznámé a nepoznatelné říši, která přesahuje lidské schopnosti a vzdoruje lidskému vnímání. 
V tomto období se mystik bude cítit opuštěn, citově unaven, intelektuálně znuděn do té míry, že se může stát ,,nemocnou duší“. 
Meditační cvičení budou nemožná a neplodná, duchovní touhy mrtvé a nepřitažlivé. 
Zachvátí ho pocit strašné osamělosti. 
Může převládnout pocit, že další postup je ochromen.
I když to tak nevypadá, je toto vše součástí našeho vývoje. Během tohoto temného období jsme často uvrženi do nového typu zkušeností. Nadjá nám předkládá zkoušky, kterými máme projít a dosáhnout rovnováhy.
 
Největším nebezpečím ,,temné noci“ je oslabení vůle se současným znovuobjevením starých, zapomenutých špatných sklonů. V tomto bodě je aspirant skutečně zkoušen a část těch, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně, ve zkoušce neobstojí a na mnoho let klesnou na nižší úroveň.
Žák musí dovršit všestranný vývoj ega, vyvážit ho a vyrovnat, potom se ho zcela vzdát. 
Teprve pak může vyplynout dokonalá a trvalá jednota s Nadjá. Reakce ve formě dočasné a menší temné noci duše může nastat po zažití záblesku, vytržení nebo rozšíření mysli. 
V tomto období se Božství zdá být velmi vzdálené. 
Citová netečnost a intelektuální malátnost padají na člověka, který nenachází žádnou pomoc v sobě ani mimo sebe. Objeví se strach, který vyvolávají obavy, že se to stane trvalým stavem.
 
Noc je nejtemnější před svítáním. K trýzni dochází jen proto, abychom si více cenili božského navštívení. 
V tomto hlubokém působení je duchovnost světce zcela prostá zření, cítění a vědomí. 
Žáku je na nějaký čas odebráno vše co získal a přitom jsou zbytky jeho ega neúprosně drceny. 
Ztrácí sebedůvěru, dostaví se nepříjemný pocit selhání, pesimistické přesvědčení, že už nikdy nenajde mír, radost nebo štěstí.
Pak se ale dostaví opravdové a trvalé osvícení. 
Nadjá není od nás vzdáleno během té nejdelší temné noci duše o nic víc, než tomu bylo uprostřed extáze a radosti. 
Tento stav není trvalý, ale je dost hluboký na to, aby naše trpělivost byla zkoušena.
 
Temné období může trvat i několik let, ale může pominout i v jediném roce. 
Objeví se nálady, ve kterých se lidský život zdá bezcílný a bezúčelný, práce nudná a potěšení skličující. 
Takováto období, kdy se mystický život zdá být nudný a neskutečný, tupý a chmurný, lze očekávat. 
Jedná se o běžnou zkušenost v životě většiny hledajících. 
Dokazuje to, jak je žák bezmocný, protože poslední slovo má božská milost. 
To neznamená, že bychom měli opustit své úsilí, ale naopak musíme pokračovat v meditacích, modlitbách a studiu. Protože tyto činnosti způsobí příchod Milosti.
 
Nápadným rysem duchovní temné noci je strašná vnitřní otupělost a nesnesitelná prázdnota, ochromující citová vyprahlost a intelektuální otupělost. 
Je to tragické období, ze kterého se jen stěží vynoříme bez hořkého reptání a vzdorné obžaloby Božství. 
V ničem nemůžeme nalézt úlevu ve svém utrpení, a tak se naše chování stává bezcílným a nesmyslným. 
Temná noc duše je nepříjemná záležitost vyznačující se ztrátou provádění meditace o duchovních námětech, neschopností vstoupit do nálady duchovní extáze. Duchovní touha se stane lhostejnou, odhodlání nalézt pravdu se poněkud vytrácí. 
Cítíme se ztraceni, objeví se strach a výčitky svých hříchů za které, jak se mylně domníváme, jsme trestáni.
 
Může se zdát, že jsme zcela osamoceni, žádný přítel, žádná kniha ani žádný učitel nemohou pomoci. 
V ničem, co v nás dříve vyvolávalo nadšení, nenajdeme žádnou útěchu. 
Nic nemůže nahradit vyciťování božství, které mu nyní tak chybí. 
Avšak je to pouze fáze, která se během času sama upraví. 
Nemůže udělat nic víc, než se držet pevné víry, že vše pomine v době, stanovené moudrostí svého vyššího Já. 
Musí být trpělivý, neboť to čím procház,í mu skutečně prospěje. 
I když je to velmi nepříjemné pro emoce, je to nutné, aby se dostal nad ně a aby žil v intuitivním klidu. 
Musí čelit tvrdé lekci, která ho má naučit odpoutanosti od osobních citů a která musí být zvládnuta, má-li dosáhnout vnitřního míru.
 
S příchodem temné noci duše vstupujeme do pusté netečnosti, ztrácíme zájem o věci a záležitosti, po kterých jsme dříve tolik toužili.
Je to prodloužená strnulost, období tupého nekonečného čekání, že nastane nějaká změna. 
V tomto temném období se může zdát, že žít život je bezúčelné, události bez významu a celý svět iluzorní. 
Temná noc duše je vlastně určitou fází duchovního růstu. 
Není třeba se jí bát více, než se bojíme příchodu temné noci v našem zevním světě. 
Temná noc duše není trestem za spáchané hříchy, ale prostředkem ke zničení egoismu. 
I když se může zdát, že jsme vystavováni neužitečnému utrpení, uvolňuje nás to víc a více ze sevření našeho ega. 
Nepřítomnost vyššího Já, Boha nebo milosti je v tomto stavu pouze zdánlivá. Jsou stále pod onou temnotou.
 
V tomto procesu, který je vážnou zkouškou lidské duše na kritickém stupni její evoluce, kdy nastává nutnost úplné změny vztahu mezi nižším a vyšším jástvím, jsou vynášeny na povrch všechny skryté chyby, slabosti, všechno latentní zlo. 
Tak mohou být odhaleny tím, čím jsou a odstraněny. 
Veškerá latentní špatnost se postupně aktivizuje. 
Ve stejnou dobu se také projevují dobré vlastnosti, takže v něm existuje vnitřní boj, který ustanovily zákony hledání, aby ho podstoupil a sám dovršil. 
Tak se z velké části osvobodí od připoutaností a zejména od připoutanosti k egu. 
Jeho srdce se vyprázdní a do této prázdnoty může proudit Milost. 
Přijímejme ji trpělivě, klidně, pokorně a odevzdaně jako určenou k našemu pravému dobru.
 
Máme-li být skutečně odevzdáni božské vůli, přijmeme plně tuto temnotu a dáme svůj upřímný souhlas skryté, nepostřehnutelné činnosti Nadjá v sobě. 
Pokud věříme, chápeme nebo víme, že se skutečně jedná o činnost Nadjá a projev jeho milosti, pak je temná noc mnohem méně temnou.
Pokud by nás Nadjá nevedlo závěrečnou temnou nocí, jak jinak bychom mohli poznat, že není v našich silách a schopnostech, povznést se konečně do trvalého osvícení? 
Přestože si v této krizi připadá žák nejvíce opuštěn, je ve skutečnosti nejvíce veden, veden od Dlouhé stezky, která dospěla ke svému konci, ke Krátké stezce, po níž nyní musí začít putovat.
 
Paul Brunton:
,, Když přijde temná noc duše, její účinky žáka omráčí. 
Jeho dychtivé snahy zaniknou v sklíčenosti a jeho duchovní cvičení upadnou v zapomnění. 
Nezáleží mu na ničem, co se děje kolem něho a vše vypadá tak bezcílné, bezvýznamné a malicherné. 
Musí se nutit, aby pokračoval v zevním životě jako obvykle. 
Jeho vůle je netečná a jeho city deprimované. 
Vnitřně se cítí mrtvý, je si sotva vědom něčeho jiného kromě svého vlastního stavu.
 Zkušenosti a okolnosti, které mu každý den přináší, procházejí jako ve snu.“ 

Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 15. POKROČILÁ KONTEMPLACE * MÍR VE VÁS
MCphil
 
https://www.paulbrunton.cz/index.php?id=clanek75
 
 
 
 

 

Suchodolská modlitba

Prosím Tě, Pane, dopřej mi setrvat v důvěře až do konce mé životní cesty.

Pomoz mi, abych neztrácel naději ve chvílích, kdy nevidím na krok dopředu a mám pocit, že žádné řešení neexistuje.

Poznal jsem Tě jako Boha, který miluje lidi a vyvádí ze smrti do života, který dává na poušti vykvést stromům a vytrysknout pramenům na pustině.

Nedopusť, abych někdy propadl zoufalství.

Věřím, že když Ty budeš se mnou, bude mít smysl i všechno těžké, co prožívám.