Cesta člověka  a  symbolická HORA DOKONALOSTI  sv. Jana od Kříže

 

B. Šponarová - Osvobození

Nastala chvíle,

kdy sčítám svoje kroky

za všechny dlouhé roky,

kde vše, co ještě mám

v oběti odevzdám.

Ať odejdou všechny přání,

přišlo velké darování,

touha po milovaném ať zhasne

v absolutním milování !

ať zmizí liuze, ať zmizí klam,

když nemám vůbec nic, tak všechno mám !

Narodil se člověk, přišel bůh sám !

A smrt není tady ani tam !

 

.............................................

 

 (z knihy Výstup na horu Karmel) - obr. ze stránek cestanahoru.org

Myslím, že všechny lidi - uvmitř nich, v závědomí, v jejich dušičce -  zajímá, jak co nejlépe využít život k tomu, abychom se stali co nejvíce dokonalými a vystoupali k Cíli. Cílem je sice život sám a cesta k poznání a poznávání samo, ale to uvnitř nás nás to jakoby stále nutí k růstu, k dosažení tohoto cíle, k splynutí s absolutnem. K návratu tam, odkud jsme vyšli, ale k návratu v dokonalém stavu, v moudrosti a lásce.

Jsou zde znázorněny tři cesty člověka k Dokonalosti, tedy k Cíli, k vrcholu Hory.

- Levá cesta je cestou Ducha nedokonalého, vede cestou statků nebeských  -  na této cestě často potkáváme slávu, bezpečí, potěšení, útěchu, různé vědění, ale jak vidíme, tato cesta se klikatí a jakoby v půli  končí v  horách, vede nás k překážkám. Pokud se jimi nedáme odradit, pokud budeme za nimi tušit cestu dál...jinou, přímější, a pokud je překročíme, pokud se v horách zorientujeme, neztratíme, pak nás vede dál do středu,.....a pokud chceme, pak střední cestou můžeme pokračovat rovně vzhůru.

- Pravá cesta je cestou Ducha zbloudilého, vede cestou statků pozemských - zde na této cestě potkáváme odpočinek, vědu, čest, svobodu, libost, člověk nehledá u sebe, ale vně.... a čím více se po pozemských statcích shání, tím méně u sebe hledá....orientuje se na to vnější. Tato cesta, jak je i na tom malém obrázku vidět, končí úplně někde jinde než ve středu nebo nehoře v cíli, utíká dokonce z obrázku pryč....proto duch zbloudilý, odklání se od středu, od správné cesty a stáčí se kamsi oklikou. Také odtud se člověk může vždy vrátit do středu, pokud si uvědomí, že jde cestou slepou a že se cíli spíš vzdaluje než přibližuje, ale bude mu to trvat tím déle, čím dále si zajde.

-Střední cesta je cesta zvláštní, vede strmě a přímo - dlouho dlouho, velmi dlouho nepřináší nic. Nic, nic, nic, a je potřeba velké důvěry a naděje....aby šel člověk dál.

Je to cesta sice strmá, dlouho žádné uspokojení ani vlastně nic jiného nepřináší....ale zato je přímá, rychlá, i když obtížná. Pokud setrváme v naději a důvěře, ve vizi svého cíle a nenecháme se zmást, budeme si jisti, že jdeme dobře, budeme se řídit srdíčkem, vírou, láskou a intuicí, pak nahoře na Hoře čeká Čistá Láska a Ustavičná hostina. 

Po cestě nahoru na Horu - (Horu Dokonalosti), naučíme se těmto vlastnostem - Moudrosti, Síle, Lásce, Radosti, Pokoji, Shovívavosti, Trpělivosti, Dobrotivosti, Přívětivosti, Mírnosti, Důvěře, Tichosti, Zdrženlivosti a Čistotě.

 

O střední cestě je na tomto obrázku psáno, že - "úzká je cesta k dokonalosti, úzká je cesta, která vede k životu".

Možná známe podobné přísloví obráceně - široká a snadná je cesta do pekel.

 

Způsob, jak dojíti všeho a "míti" všechno:

Abys došel k okoušení všeho, nechtěj mít potěšení v ničem.

Abys došel k vlastnění všeho, nechtěj v ničem nic vlastnit.

Abys došel k tomu že budeš vším, nechtěj v ničem ničím být.

Abys došel k tomu, že budeš vědět všechno, nechtěj v ničem nic vědět.

Abys dospěl k tomu, co neokoušíš, musíš jít (cestou), kde neokusíš.

Abys dospěl k tomu co nevíš, musíš jít cestou, kde nevíš.

Abys došel k tomu co nevlastníš, musíš jít cestou, kde nevlastníš.

Abys došel k tomu kdo nejsi, musíš jít cestou, kde nejsi.

Když se u něčeho zastavuješ, přestáváš směřovat ke všemu.

Protože, abys došel úplně ke všemu, musíš se popřít úplně ve všem.

A když dojdeš k tomu, že to budeš úplně mít, musíš to mít tak, že nebudeš chtít nic.

Protože chceš-li ve všem něco mít, nemáš svůj poklad čistě v Bohu.

 

V tomto obnažení nalézá duchovní duše svůj klid a odpočinek, protože po ničem nedychtí, nic ji neunavuje shůry a nic ji neutlačuje zdola, protože je ve středu své pokory.

Když po něčem dychtí, tím samým se znavuje.

Tak jako povrchní potěšení z nezřízené žádosti nám v první chvíli nedovoluje zakusit škody, které s sebou nese, tak ani námaha věrnosti a sebezáporu nevyjeví hned své ovoce.

Obojí se projeví až později, proto je vždy dobré posečkat s posouzením skutku.

 

Upraveno 4.12.2014