Cesta člověka a symbolická HORA DOKONALOSTI sv. Jana od Kříže
B. Šponarová - Osvobození
Nastala chvíle,
kdy sčítám svoje kroky
za všechny dlouhé roky,
kde vše, co ještě mám
v oběti odevzdám.
Ať odejdou všechny přání,
přišlo velké darování,
touha po milovaném ať zhasne
v absolutním milování !
ať zmizí liuze, ať zmizí klam,
když nemám vůbec nic, tak všechno mám !
Narodil se člověk, přišel bůh sám !
A smrt není tady ani tam !
.............................................
(z knihy Výstup na horu Karmel) - obr. ze stránek cestanahoru.org
Myslím, že všechny lidi - uvmitř nich, v závědomí, v jejich dušičce - zajímá, jak co nejlépe využít život k tomu, abychom se stali co nejvíce dokonalými a vystoupali k Cíli. Cílem je sice život sám a cesta k poznání a poznávání samo, ale to uvnitř nás nás to jakoby stále nutí k růstu, k dosažení tohoto cíle, k splynutí s absolutnem. K návratu tam, odkud jsme vyšli, ale k návratu v dokonalém stavu, v moudrosti a lásce.
Jsou zde znázorněny tři cesty člověka k Dokonalosti, tedy k Cíli, k vrcholu Hory.
- Levá cesta je cestou Ducha nedokonalého, vede cestou statků nebeských - na této cestě často potkáváme slávu, bezpečí, potěšení, útěchu, různé vědění, ale jak vidíme, tato cesta se klikatí a jakoby v půli končí v horách, vede nás k překážkám. Pokud se jimi nedáme odradit, pokud budeme za nimi tušit cestu dál...jinou, přímější, a pokud je překročíme, pokud se v horách zorientujeme, neztratíme, pak nás vede dál do středu,.....a pokud chceme, pak střední cestou můžeme pokračovat rovně vzhůru.
- Pravá cesta je cestou Ducha zbloudilého, vede cestou statků pozemských - zde na této cestě potkáváme odpočinek, vědu, čest, svobodu, libost, člověk nehledá u sebe, ale vně.... a čím více se po pozemských statcích shání, tím méně u sebe hledá....orientuje se na to vnější. Tato cesta, jak je i na tom malém obrázku vidět, končí úplně někde jinde než ve středu nebo nehoře v cíli, utíká dokonce z obrázku pryč....proto duch zbloudilý, odklání se od středu, od správné cesty a stáčí se kamsi oklikou. Také odtud se člověk může vždy vrátit do středu, pokud si uvědomí, že jde cestou slepou a že se cíli spíš vzdaluje než přibližuje, ale bude mu to trvat tím déle, čím dále si zajde.
-Střední cesta je cesta zvláštní, vede strmě a přímo - dlouho dlouho, velmi dlouho nepřináší nic. Nic, nic, nic, a je potřeba velké důvěry a naděje....aby šel člověk dál.
Je to cesta sice strmá, dlouho žádné uspokojení ani vlastně nic jiného nepřináší....ale zato je přímá, rychlá, i když obtížná. Pokud setrváme v naději a důvěře, ve vizi svého cíle a nenecháme se zmást, budeme si jisti, že jdeme dobře, budeme se řídit srdíčkem, vírou, láskou a intuicí, pak nahoře na Hoře čeká Čistá Láska a Ustavičná hostina.
Po cestě nahoru na Horu - (Horu Dokonalosti), naučíme se těmto vlastnostem - Moudrosti, Síle, Lásce, Radosti, Pokoji, Shovívavosti, Trpělivosti, Dobrotivosti, Přívětivosti, Mírnosti, Důvěře, Tichosti, Zdrženlivosti a Čistotě.
O střední cestě je na tomto obrázku psáno, že - "úzká je cesta k dokonalosti, úzká je cesta, která vede k životu".
Možná známe podobné přísloví obráceně - široká a snadná je cesta do pekel.
Způsob, jak dojíti všeho a "míti" všechno:
Abys došel k okoušení všeho, nechtěj mít potěšení v ničem.
Abys došel k vlastnění všeho, nechtěj v ničem nic vlastnit.
Abys došel k tomu že budeš vším, nechtěj v ničem ničím být.
Abys došel k tomu, že budeš vědět všechno, nechtěj v ničem nic vědět.
Abys dospěl k tomu, co neokoušíš, musíš jít (cestou), kde neokusíš.
Abys dospěl k tomu co nevíš, musíš jít cestou, kde nevíš.
Abys došel k tomu co nevlastníš, musíš jít cestou, kde nevlastníš.
Abys došel k tomu kdo nejsi, musíš jít cestou, kde nejsi.
Když se u něčeho zastavuješ, přestáváš směřovat ke všemu.
Protože, abys došel úplně ke všemu, musíš se popřít úplně ve všem.
A když dojdeš k tomu, že to budeš úplně mít, musíš to mít tak, že nebudeš chtít nic.
Protože chceš-li ve všem něco mít, nemáš svůj poklad čistě v Bohu.
V tomto obnažení nalézá duchovní duše svůj klid a odpočinek, protože po ničem nedychtí, nic ji neunavuje shůry a nic ji neutlačuje zdola, protože je ve středu své pokory.
Když po něčem dychtí, tím samým se znavuje.
Tak jako povrchní potěšení z nezřízené žádosti nám v první chvíli nedovoluje zakusit škody, které s sebou nese, tak ani námaha věrnosti a sebezáporu nevyjeví hned své ovoce.
Obojí se projeví až později, proto je vždy dobré posečkat s posouzením skutku.
Upraveno 4.12.2014