modlitba - co to je?
Naše rodina nikdy netíhla k církvi, k žádnému náboženství, k Víře, Bohu ani k duchovnu. Nikdy jsem nikoho z nich neslyšela se modlit, jako malá jsem vlastně vůbec nevěděla, co to je. To až pak moje nová náhradní babička. Byla moc hodná, moc milá, ale za co jsem jí fakt neměla ráda - nutila mě klečet před nějakým svatým obrazem, držet ruce sepnuté a modllit se Otčenáš a Zdrávas. Bylo mi asi osm, nad významem odříkávaných slov jsem se nezamýšlela, bylo to naprosto mechanické a jen proto, abych "splnila příkaz". Nad významem slov Otčenáše jsem se zamyslela až později - a - dávalo mi to jakýsi smysl....ale jen jakýsi, protože jsem si nějak uvědomila, že lidi sice hezky prosí - ale to, co říkají a slibují, není až taková pravda a snad to nemyslí ani vážně.
Záhy jsem si všimla, že lidé třeba vůbec neumějí odpouštit a že se chovají k druhým velmi nesmlouvavě, a o shovívavosti k chybám druhých nejde ani hovořit. Tady že - "...odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům..." nějak v reálu nefunguje. Taky jsem přemýšlela, co bych tak mohla Bohu dát za to, že mi splní ta moje důležitá přání. Na nic jsem nepřicházela, ale nějak jsem věděla, že nemůžu chtít něco, aniž bych mohla nějak vyjádřit svou vděčnost a něco Mu vrátit zpět. Ale taky jsem nepřila na žádnou lepší modlitbu, než byl Otčenáš.
Další větičky - "...buď vůle Tvá jako v Nebi, tak i na Zemi..." - no, té jsem se zase trochu bála. Do té doby jsem prožila poměrně dost těžkých životních úseků a bála jsem se, co přijde dál. Raději bych to měla podle své vůle :o). Přesto jsem odříkávala v těžkých dobách tuhle modlitbu, pro svůj klid a pro touhu po Důvěře, zdálo se mi, že jsem Bohu jaksi blíž.
Pak mě Bůh "zklamal" - protože neuzdravil mou maminku, i když jsem za ním zašla až do kostela :o) a upřímně jsem prosila o její život a zdraví. Nyní už chápu, jak co funguje a jak to vůbec může nebo nemůže být, tehdy jsem byla jen s mým přáním a modlitbou - sama. Prosila jsem a žadonila a trvala na tom, aby moje prosba byla splněna. Byla - částečně, a tak, že by mě to nenapadlo ani v nejčernějším snu.
Tenkrát jsem psala úpěnlivý dopis páterovi Palkovi z Jablonce, od kterého jsem četla první knihu o karmě, věnoval mi hodně času a odepsal dlouhým dopisem, obsah kterého jsem tenkrát nechtěla přijmout, protože nesplňoval moje očekávání.
Krom jiného zde byla i modlitba:
"Pane, prosím, dej mi sílu
změnit to, co změnit lze,
přijmout to, co změnit nelze
a moudrost rozeznat jedno od druhého."
Jsem hodně paličatá a když si něco umíním, nepřestávám se snažit, dokud nevyčerpám všechny možnosti a nezjistím, že to doopravdicky nejde.
U maminky jsem zjistila, že to doopravdicky nejde, a přitom jsem se naučila mnoho důležitých věcí, které se mi nyní hodí.
Krom jiného praktického také to, že NĚKDY OPRAVDU ČLOVĚK MUSÍ PŘIJMOUT UDÁLOSTI A VĚCI TAK, JAK DO ŽIVOTA PŘICHÁZEJÍ a skutečně je sám ani s nejlepší vůlí a snahou nijak nedokáže změnit. Přijímat věci tak, jak jsou, bylo pro mne vždy těžké.
...............................................................................................
Až mnohem později jsem si uvědomila, že pořád o něco prosím.....že o něco žádám.....ale že sama také musím dávat. Bohu přímo ne (taky to není žádná bytost, která by si ode mne něco vzala), vždyť ten má vlastně vše, a protože vším i je, pak nic nepotřebuje, jen Lásku zpět a poděkování, ale že mohu dávat lidem kolem....protože i ti jsou Boží součástí, stejně jako já sama.
SPRÁVNÁ MODLITBA JE VYJÁDŘENÍM VDĚČNOSTI, lásky a poděkování. Vděčnost nejde uměle do modlitby dát, musí se opravdu cítit. Sepnuté ruce s prsty vzhůru jsou zase symbolem Neprojevu....tedy Boha jako takového.
Je dobré si uvědomit (jako jsem si uvědomila i já), že pouhým "žadoněním" ničeho nedosáhneme, pokud chceme dosáhnout nějakého cíle, je potřeba dát do něj obrovský kus naší snahy, tvoření, pochopení, poznání a snahy o růst. Pro pochopení - když si vezmeme dítě, které za námi přijde s prosbou - "Mami, chci kolo, všichni mají kolo, jen já ne.....chci ho, dej mi ho, prosím. Chci ho co nejdřív, pojď, pojdeme pro to kolo. Opravdu ho, mami, musím mít, protože ho mají všichni, nemůžu bez něj žít. Chci to kolo, mami, potřebuju ho. Dej mi ho." Co asi maminka udělá? Všeho nechá, sedne do auta a vyrazí pro kolo? Možná výjimečně ano....ale většina maminek dost těžko. Není to proto, že by neměla svoje dítě dostatečně ráda a nechtěla mu vyhovět, ale když pomineme finanční stránku, se kterou Bůh problém nemá :o), pak je tu problém "výchovný". CO udělalo dítě pro to, aby si kolo "zasloužilo?" Poprosit umí hezky, to ano - ale už je velké - má něco v pokladničce našetřeno, aby se mohlo částečně třeba podílet na koupi kola? Pomáhá nám, když my potřebujeme....je ochotné přiložit občas ruku k dílu a pomoct mamince v domácnosti? Co dítě udělalo krom prosby pro to, aby mohlo kolo dostat?
POMOZME SI SAMI A BŮH NÁM POMŮŽE. Znamená to, že Bůh pro nás ve většině případů neudělá nic, pro co jsme my sami nehnuli ani prstem, ale podpoří, naprosto neuvěřitelně nás podpoří v našem úsilí v tom, abychom vlastními silami svého přání dosáhli. Pak se dějí zázraky. Bez vlastní snahy to není možné.
A jak se dějí zázraky?
Když má člověk nějaký veliký problém, takový, kdy už má pocit, že nemůže dál, že už neví, jak dál žít a nést svoje břemeno, obrací se často k Bohu, modlí se svými slůvky. Často se modlí i hodně zarytý ateista...a čeká na zázrak. Zázraky se opravdu dějí, viděla jsem jich mnoho, ale většinou se nestávají tehdy, když jsou netrpělivě očekávány. Čekání na smilování boží - říká se :o).
Nu ale KDY - kdy se tedy dějí? Rozhodně ne vždy, kdy je toužebně čekáme, dějí jen spíš tak mimochodem, najednou, neočekávaně, v okamžiku, když jsme otevření, když s důvěrou a plnou vděčností a otevřeností odevzdáme sami sebe a své chtění a svou Lásku tam nahoru - protože BUĎ VŮLE TVÁ, NE MOJE. Tohle je strašně těžké pro spoustu lidí - neprosazovat svoji vůli proti Bohu.
....a další v další kapitolce - "Zázraky"