Rituál odpuštění
Hněv, lítost, pocit křivdy, nenávist, sebelítost - to všechno jsou velice destruktivní pocity, které ničí hlavně nás samotné. Stalo se nám něco, co není možné druhému člověku odpustit, je to příliš bolestivé, ještě příliš živé, příliš nám to ublížilo.
Někdy se tyto emoce a pocity táhnou z hluboké minulosti, někdy je to otázka nedávné doby. Je jedno, kdy a kde a odkud...pokud je to stále živé a stále v nás, je to skutečné a všudypřítomné.
Většina lidí ale neodpouští snadno druhým lidem, hlavně těm blízkým. Někdo zase neumí odpustit hlavně sám sobě.
Na Bohu požadujeme, aby k nám byl shovívavý, očekáváme shovívavost od rodičů, nadřízených nebo třeba od lidských soudů...všichni chceme pro sebe shovívavost, pochopení, odpuštění. Ale někdy naše srdíčko je jak zamčený zámek...nejsme schopni ale ani ochotni být shovívaví k druhým lidem, vědomí vlastní křivdy a vnitřní bolest a sebelítost nás zaslepí a my si ji často i hýčkáme a pěstujeme....
Ubližujeme tím samozřejmě tomu ubližovateli, ale současně i sami sobě. V zamčeném srdci se nemůže vylíhnout nic krásného.
Kolik lidí dokáže odpustit anebo sami říct "promiň, odpusť " druhému, kterému oni sami ublížili?
Říká se - "Ať hodí kamenem, kdo je bez viny" - lidé rádi soudí, trestají, ale každý má na sobě co vylepšovat, každý ubližuje nebo někdy ublížil druhým....Je sice hodně důležité, jestli vědomě a nebo jakoby nevědomky a nerad, ale - stejně i to neúmyslné v druhých lidech zůstává jako křivda.
Nemá cenu si tyto emoce pěstovat....a kdo pochopí, jak moc si tím škodí.....může si pomoci zbavit se téhle zátěže - vůlí, chtěním, a může to podpořit i Rituálem odpuštění.
V hněvu, v sebelítosti, v nenávisti a křivdě jsme jako ve vězení.
..................
Rituál odpuštění nemá valnou cenu dělat mechanicky, nemá cenu ho odříkat jen pro jistotu - protože, co kdyby.....k tomu, aby člověk toužil po tom odpustit druhým i sobě a nenést si v sobě nenávist a křivdu i třeba velmi starou, se musí opravdu dospět a chtít to opravdu zevnitř - "od srdíčka". Stejně tak silně a opravdově musí pocítit touhu poprosit o odpuštění druhé....
Ale funguje to....a pokud to budete myslet vážně, ucítíte to opravdu silně. A efekt bude obrovský - člověk se zbaví strašlivé zátěže a odpoutá se od těch lidí, kteří mu ublížili.
Je možné ho opakovat kdykoliv, když budte mít pocit, že cítíte zas nějaký nový impuls v sobě...ono starých křivd je v každém požehnaně a pomalu budou vyplouvat na povrch....je to něco podobného jako slupky z cibulky, sloupneme jednu a pod ní bude druhá....ale nakonec se sloupne i ta poslední a zůstane holé a čisté "jadérko".
Udělejte si z Rituálu odpuštění pokud možno slavnostní chvíli.
Chce to chvíli samoty, času a touhu po tom, zbavit se velké zátěže uvnitř.
.........
V tomto rituálu je potřeba splnit 3 úkoly.....pro každého bude oříškem nějaký jiný....
1) poprosit o odpuštění druhé
Vůbec to neznamená, že na druhé straně se vám vědomě ihned odpuštění dostane....někdo neodpouští rád a snadno, ale ten dotyčný vaši prosbu jistě pocítí (na astrální úrovni - v úrovni nevědomí) a hlavně - impuls vyšel od vás, na vaší straně bude "čisto" a co s tím udělá ten druhý, to už je na něm. S největší pravděpodobností se to ale projeví téměř okamžitě. Vůbec to neznamená, že byste museli být rázem s druhým kamarádi nebo že by on úplně zapomněl na to, co se stalo, znamená to jen, že se vyčistí vazby mezi vámi a nastoupí například lhostejnost nebo akceptace jeden druhého, pocit smíření. Ale to destruktivní, škodící už tam nebude.....
2) odpustit sám druhým
O tom už jsem psala. Někomu to dělá potíže, ale je potřeba nehýčkat si křivdy od druhých. Špatně snášíme křivdy a ublížení od těch nejbližších, od rodičů, rodiny, partnera a přátel....právě proto, že tam bývají ta ublížení nejsilnější. A přitom často nebývají ani vědomá.
Možná, že vám k odpuštění pomůže to, abyste si uvědomili, že každý může dát druhému to, co má sám v sobě, co umí sám, co je pro něj prioritní a hlavně - jak je ve svém duchovním vývoji daleko. Někdo opravdu určité věci ještě neumí, ještě si neuvědomuje, ještě nezvládl a nezpracoval - sám v sobě. Rodiče se mohu zdát starší a rozumní a moudří - a věkem samozřejmě jsou, ale vnitřním vývojem mohou proti nám být "dětmi"....a leckdy se od nás dětí učí.
Vím, zní to divně....ale vysvětluje to mnohé. Nikdo nemá patent na rozum....učíme se všichni - a ičímě se právě chybami. Shovívavost je opravdu namístě, hlavně u těch nejbližších lidí.
Samozřejmě to neznamená, že bychom si měli dát vše líbit...ale tohle povídání už nepatří sem..... Odpustit můžeme v každém případě a vše.....bez podmínek a výhrad.
3) odpustit sám sobě
Odpustit sama sobě bylo třeba pro mne strašně složité, moc jsem se na sebe zlobila a prohrabávala se ráda tím, co jsem kdy udělala pro někoho špatně...znovu to prožívala, říkala jsem si, kdybych to a to.....jenže to už vážně nemá cenu. Napravit, co se napravit dá.....zalitovat a poučit se.....nic víc nejde dělat - když už se něco stalo, když jsme něco nezvládli. Věčné sebetrestání nemá smysl.....
A my jsme taky pro sebe důležití....je třeba se mít rád a taky je třeba být k sobě shovívaví.
V poloze vleže na zádech (má to svůj smysl ) se zcela uvolníme, zklidníme mysl a pak vnitřním hlasem 3 x zopakujeme následující text:
"Žádám (prosím) všechny, kterým jsem kdy vědomě či nevědomě ublížil, o bezvýhradné a bezpodmínečné odpuštění všeho, čím jsem jim ublížil."
"Já odpouštím bezvýhradně a bezpodmínečné všem, kteří mi kdy vědomě či nevědomě ublížili, vše, čím mi ublížili."
"Já odpouštím bezvýhradně a bezpodmínečně sám sobě vše, čím jsem kdy jiným či sobě vědomě či nevědomě ublížil."