O tvoření s láskou a o uznání
Jsme lidé a každý žije, jak umí.
Tím, jak žijeme a žili jsme vytvořili a vytváříme si svou vlastní realitu, svou vlastní přítomnost a budoucnost. Přítomnost jsme si vytvořili svou minulostí, budoucnost si tvoříme právě teď.
Vytváříme věci nejen pro sebe, ale i pro druhé lidi, protože nejsme na světě sami a přestože vypadá, že jsme tu jakoby izolovaní a osamocení, jsme součástí celku, a tedy cokoliv uděláme, dotkne se i těch oststních.
Tvoříme stále...a to i u těch "nejmenších" a jakoby nedůležitých prací, při rytí zahrádky, při úklidu, při vaření oběda pro rodinu. Tvořením nemusí být pouze vytváření hmoty, ale i vytvářením pomocí myšlenek, povídání s druhými lidmi..... Tvoříme vlastně stále.
Můžeme tvořit různými způsoby. Můžeme se do tvoření nutit, tvořit jen tak mimochodem, tvořit cíleně anebo se vzdát a nechat věci, aby samy plynuly. Ale i při tom tvoříme, i když když si to neuvědomujeme a děláme to neradi :o).
Tvoření bylo člověku do vínku dáno, stejně jako svobodná vůle.
Aby to, co vytváříme, bylo co nejlepší a nejužitečnější pro nás, ale i pro druhé...měli bychom tvořit cíleně...a hlavně s láskou a s radostí!
Abychom tvořili co nejlépe, měli bychom tvořit vědomě. Navíc - s láakou a rádi.
Je moc moc je důležité, když člověk dělá věci rád a s láskou, a to pro sebe i pro druhé.
Ne proto, že musí, nejen proto, že z toho má výdělek, nejen proto, že se to tak má...ale doopravdicky, s radosti z Tvoření.
Jak se ty výrobky, služby, jídlo dělané s láskou - liší od toho, co je dělané s nechutí.
Ty věci vyrobené s láskou září a dělají lidem, kteří je používají, jen dobře. Dělají jim radost, nabíjejí je kladně.
Třeba jídlo, připravované s radostí - chutná úplně jinak, než totéž připravené naštvaným nebo otráveným kuchařem....po něm bývá bolebřich a člověk se cítí těžce.
Nedávno jsem četla v nějaké knize právě o experimentu se dvěma šéfkuchaři - jeden byla precizní, přísný, bezúsměvný, měl všude čisto a vše se dělalo podle předpisů, čistě, rychle, pečlivě. Jen - ten pán nesálal okolo sebe pohodu, byl trochu jako stroj. Jídlo z jeho směny bylo čisté, pohledné, ale - bez chuti. Chutnalo uměle.
Šéfkuchař z druhé směny byl rozzářený pán trochu při těle, a zářil jako sluníčko na všechny kolem. Nedbal tolik na precizní pečlivost a přesnost....ale při jeho směně se podřízeným kuchařům pracovalo volněji, radostněji....a jídlo z této směny byl napohled sice naprosto stejné jako jídlo ze směny první, ale mělo výbornou chuť a vůni.
Navíc se atmosféra z kuchyně a jídla přenášela do prostorů jídelnyhosté u stolu zdrželi daleko déle, povídali si, žertovali, měli výbornou náladu.
Zajímavý by byl zřejmě experiment, kdy by jako třetí šéfkuchař byl člověk zlostný, nenávistný a vzteklý nebo hodně nemocný.....myslím, že po tomto jídle by skutečně hostům bylo dost těžko a trpěli by zažívacími problémy.
Opravdu hodně dobře je to vidět na tom jídle. Představme si kuchaře, který se chvíli předtím pohádal třeba se svou manželkou.....většinou ten vztek vydrží celou směnu....a kuchař nepřemýšlí, co do jídla dává, ale spíš o tom, co se odehrálo před chvílí, co řekla manželka, co měl říct on, spřádá odpovědi a situace.....vztekle podupává.....
Určitě jsme si všimli, že restaurace stojí na kuchaři - ne ingredience, ne talíře a stoly...ale celková atmosféra a jídlo dělá dobrou restauraci dobrou restaurací,
Kolikrát odejde výborný, pozitivně naladěný kuchař, a i když zanechá recepty dalším, a někdo podle nich vaří dál, už nikdy to není takové.
--------
A když už jsme u toho jídla - každá maminka a manželka, která vaří, je vlastně zodpovědná za to, co rodina jí. Nejen v kaloriích, nejen ve zdravosti jídla, ale také za energie, kterými je uvařené jídlo nasáklé.
A možná právě ty energie, které v pokrmu jsou, jsou ty nejdůležitější, aby bylo rodince po obědě dobře. Říká se, že každá žena je svým způsobem domácí léčitelka, protože umí pohladit nemocné, umí pochopit smutné, umí uvařit s láskou "!éčivý" pokrm.
Žena je hybnou silou rodiny, i když se to nezdá, známe všichni to pořekadlo, že je krkem, co hýbe hlavou (mužem). žena má svým způsobem obrovskou moc, ale i zodpovědnost minimálně za svou rodinu. Pokud je šikovná a umí to, zmůže orpavdu hodně. Láskou, pochopením, radostí v sobě, tím, co kolem sebe předává a vyzařuje.
Pamatujme na to....taky jsem byla v situacích, kdy jsem byla hodně nešťatsná a přisolovala jsem svými slzami polévku pro celou rodinu.
---------
Vyráběla jsem a občas ještě pro radost vyrábím - dětské čepičky - vozily je dealerky, které mi hlásily - "...já nevím, jak je to možné, ale ty vaše se prodávají ze všech nejlíp...jsou hnedka vždycky pryč"...a já jsem se smála.....protože jsem věděla, že každou z nich jsem tvořila jako originál, i když počet šel do stovek, s každou jsem si vyhrála a připravovala je s vnitřním přáním, aby se dětem dobře nosily. Muselo to z nich všech vyzařovat.
Prostě tvoříme všichni a stále, jsme tvořitelé vlastního "vesmíru", ale vždy zasahuje e i do životů druhých lidí.
My všichni.
Všichni tvoříme - pro sebe, pro druhé... pro svět....pro Zemi.
A všechno je o tom, co nás a v druhých lidech je....tam uvnitř.
Jak bdělí při tom jsou, jak v tom okamžiku tvoření žijí v přítomnosti, jak jsou tvořením zaujati, co v tu chvíli právě vyzařují.
Každý dává do svého Díla to všechno ze sebe.
Je jedno, jaké dílo tvoří.
Jestli učí děti, nebo léčí nebo vyrábí židle.
Když dělá kdokoliv cokoliv s láskou, vždycky tam v to jeho Dílě zůstane stopa.....nesmazatelná.
Ale - funguje to i opačně.
.....................
jako příklad třeba výroba kolidního stříbra.
Pár lidí mi řeklo, že si kupují stříbro od onoho a onoho člověka, ale - "on je chudák nemocný, má rakovinu"....."on ale je takový nešťastný..a bere antidepresiva"....."no taková vzteklá paní to byla, ale stříbro má levné...". To je dobrý příklad.....pokud chceme od někoho pomoct ve vlastních třeba zdravptních nesnázích, onen člověk by na tom rozhodně nikdy neměl být hůř než my, ani fyzicky ani psychicky. Může toho umět spousty, ale nikdy by neměl být v tu chvíli, kdy k němu jdeme pro pomoc, sám nešťastný nebo nemocný. Myslím hluboce nešťastný - nejen třeba trochu naštvaný (to sedne občas na každého). Pokud se někomu dáme do rukou, prohlédněme si ho, jak vypadá, jak na nás působí....jaký je a jestli je zdráv. To asi na první pohled nepoznáme, ale pokud už hovoří o nějakém svém vážném onemocění (třeba v krajním případě onkologickém) - raději opravdu "nebrat" a najít někoho jiného.
Vše to, jací jsme, vyzařujeme do okolí, to, co děláme, vkládáme do výrobků, výsledků, které jsou z našich rukou.
Když si to uvědmíme, jak je to moc hezké, že ostatním můžeme jen prostým uvařením nebo ušitím, upletením, spravením něčeho předat mnoho radosti. Ale i toho opačného. To jak chceme. To, k čemu se rozhodneme.
A tak je to se vším.
Do všeho, co děláme, prostě vkládáme kus sebe.....
Kéž by každý vkládal to nejlepší, co v sobě má
----------------------------------------------------
A jak je to s čekáním díků nebo uznání za naše tvoření a činy?
Mnoho lidí si myslí, že práce jako taková není důležitá, že důležité je uznání za ni.
Je výborné, když někdo umí pracovat proto, že tuto činnost miluje pro ni samu. Nejspokojenější lidé bývají často ti, jejichž práce se jim stala koníčkem nebo naopak. Takoví lidé většinou ani netouží po uznání. Pokud ho dostanou, sice si ho váží, ale zřejmě by pracovali stejně usilovně a s nadšením jako kdyby uznání nedošli.
Nemusím dosahovat převratných úspěchů ani Nobelovy ceny za to, co děláme, abychom byli šťastni. Nemusíme toužit po práci, která by měla veledůležitý význam. Důležité jsou i sebemenší maličkosti tvořené s láskou a s radostí.
Starat se o uznání má smysl jen tehdy, nemáte-li svou práci rádi, pokud ji děláte s láskou, uznání nepotřebujete (přesto se vám ale většinou nějakým způsobem samo dostává). Nelpěme ale na něm....
Měli bychom dělat (i když vím, že mnozí se zasmějí a řeknou, že jsou vůbec rádi, že mějí nějakou práci) to, co nás baví, co nám samo o sobě přinese ve tvořivosti uspokojení pro nás samotné. To, co přinese radost nám, většinou ji pak přinese i druhým lidem....
Znám situaci, kdy se člověku nelíbí to, co dělá, a od druhých vlastně jako podvědomě čeká ujištění, že koná správně, že je jeho cesta v pořádku. Uznání dává pocit, že jdeme za správným cílem....ale od koho se nám uznání dostává? Mnohdy jsou to lidé, kteří vědí o životě moc málo...jsou jakoby "dětštější" než my....a jdou hlavně za pozlátkem. A od nich by nás mělo poznání těšit a nás směrovat?
Je dobré v tomto nebýt závislými na druhých. Dělat věci a pracovat podle nejlepšího vědomí a svědmí a hlavně - dělat věci s láskou.
Je dobré být hrdý sám na sebe, na svoje výtvory ať hmotné nebo umělecké, ne být pyšný, ale hrdý, v tom je velký rozdíl v egu. Pyšný člověk je víc egoistický než člověk hrdý.
Nebojme se být individualitou, která se vymyká mase ostatních lidí. Je to velmi těžké, to je pravda, ale dává to vnitřní svobodu.
Pokud nejsme závislí na uznání druhých, jsme mnohem svobodnější než druzí.
Osho píše - cituji: "Každý člověk, který si je aspoň trochu vědomý své individuality, žije na základě své vlastní lásky, dělá svou vlastní práci, a vůbec se nestará, co si o tom myslí druzí, je člověk svobodný.
Čím větší OPRAVDOVOU cenu a význam má vaše práce, tím menší je pravděpodobnost, že se vám za ni dostane jakékoliv uznání. A jestliže vaše dílo je dílem génia, pak se vám nedostane zřejmě během vašeho života žádné ocenění. Během života budete třeba i zatracováni...a pak, o dvěstě nebo třista let později, se budou stavět vaše sochy, budou se číst vaše knihy - protože lidstvu trvá běžně 200-300 let, než dospěje k takové inteligenci, jakou má dnes nějaký génius. Ta propast je nesmírná
Teď trochu kontraverzní závěr, kdo umí, porozumí - Aby vás uznávali idioti, musíte se chovat podle jejich pravidel, podle jejich očekávání. Aby si vás vážilo nemocné lidstvo, musíte být sami ještěvíce nemocní. Pak si vás budou vážit. Co tím ale získáte? Ztratíte svou duši, a nezískáte nic."
konec citátu.
Jen doplním, že takoví géniové tu byli - Hus, Komenský, Galilei, Koperník, samozřejmě Ježíš......a mnoho mnoho dalších.
Například - a to se vztahuje k předchozímu dodatku, mnoho géniů zničilo před smrtí své záznamy svých technických vynálezů, které by lidstvo mohlo zneužít. Například Tesla měl velmi důležité vynálezy, převratné pro droj energie na Zemi, vynalezl krom jiného i automobil na vodu.....a vlastně i perpeetum mobile. Hodně pravdivého o Teslovi jsme se dozvěděli v bývalém pořadu ČT1 Detektor.
Mnoha věcem z Teslových vynálezů polečnost nedovolila, aby vůbec tehdy proniklo na veřejnost (padly by ropné společnosti a podobně), něco bylo zneužitelné l likvidaci lidstva ( např. zkouška - Tunguzského meteoritu).
Ne, něco lidé nechápu a něco jim do ruky přijít zatím nesmí, protože v nesprávných rukou by to mohlo být pro lidstvo fatální.
............
Ale to jsem odbočila od tvoření běžných smrtelníků.
Jenže každý z nás jsme individualita a tou bychom měli i zůstat, jen tak dokážeme přinést to nejlepší pro sebe i pro lidstvo. A důležité si být vědomi vlastní hodnoty a nesnažit se získat uznání a pracovat pro uznání celku.