Změny v našich rukách
Pokud chceme změnit cokoliv v nás nebo okolo nás, udělejme pro to maximum my sami, nečekejme, že to za nás udělá něbo rozhodne někdo jiný.
Uvědomme si, že změny máme jen ve svých rukou...a že ostatní se mohou podílet, mohou nám i hodně pomoci, ale pokud impuls, chtění a aktivita nevyjde z nás, pokud sami nebudeme chtít cokoliv v nás změnit, nikdo to nemůže za nás udělat.
Tolik lidí je nespokojených a tolik jich touží být jiní.
Ale jen chtějí, jen o tom mluví, jen plánují, jen nadávají, jen žehrají na osud, na své zdraví, na nepochopení druhých, jen si hledají výmluvy, jen se zlobí na druhé, podle nich šťastnější.
Pokud chceme opravdu změnit tu realitu, ve které žijeme, musíme si uvědomit několik věcí:
1) můžeme měnit jen sami sebe, nikoliv druhé lidi
2) nepodmiňujme si, že naše štěstí závisí na druhých, že až oni se změní, bude nám líp
3) můžeme měnit jen věci a okolnosti, které měnit jdou, s těmi, které měnit nejdou, se můžeme pouze smířit
4) nesnažme se odkládat rozhodnutí na zítřek nebo napřesrok...co jde, udělejme - rozhodněme se sice ne zkratkovitě a bezhlavě, ale včas
Ad 1 + 2) - Tedy můžeme měnit jen sami sebe, nikoliv druhé lidi a nepodmiňujme si, že naše štěstí závisí na druhých, že až oni se změní, bude nám líp, buďme jen sami za sebe
Mnoho lidí si například myslí, že dokážou po svatbě změnit svého partnera k obrazu svému. Po marných pokusech, po době nespokojenosti přichází často velké zklamání. Nejde to.
Vlastnosti lidí se totiž během života příliš nemění. Člověk může získat životní zkušenosti a moudřet, takže jeho pohled na svět se může měnit, ale základní vrozené vlastnosti člověka opravdu většinou zůstávají. Ty výrazné a nepříjemné se mohou časem poněkud obrousit, ale mohou se naopak i vyhrotit věkem a nespokojeností člověka se svým životem.
Opravdové výrazné změny dosáhne jen malé % lidí, je bláhové se tedy domnívat, že když si vezmem násilníka a opilce, vychováme z něho příjemného jemného otce rodiny a manžela.
Pokud chceme tedy měnit svůj život a žít jinak, je nutné, abychom i v tom nejtěžším případě - v partnerství - měnili z nás dvou pouze sebe. Abychom nedoufali, že až pak někdy, až se změní partner, teprve tehdy nám bude dobře.
Věcí a okolností, co by člověk změnit chtěl na svém okolí i sobě, je samozřejmě mnoho - ale - základní princip je skutečně nečekat na změnu zvenčí, na změnu druhých, nespoléhat, že za nás něco udělá ten druhý. Pokud nás něco pálí, je nutné to řešit....pracovat na tom..
Protože pokud bychom čekali na vnější změny, nikdy bychom se nedočkali.
A co je důležité - zkusme se navíc naučit vyhledat a vidět "chyby" i v sobě samotných, neukazovat jen kolem na problémy a neschopnost druhých lidí - "ale to on, to je jen jeho vina, kdyby ....".
Pokud začnete nějakou práci na sobě (s tím vám případně mohu pomoci), dokážete si poměrně brzo získat nadhled a neutápět se v emocích a bludných kruzích. A pokud se dokážete emočně oprostit od třeba celá desetiletí trvající situace, dokážete se i svobodně rozhodnout, co chcete dělat dál. To bývá velkou úlevou, když člověk zjistí, že se často nenachází v bezvýchodné pasti, ale může si vybrat z více možností.
ad 3) - můžeme měnit jen věci a okolnosti, které měnit jdou, s těmi, které měnit nejdou, se můžeme pouze smířit a změnit naše nazírání na ně
Musíme si uvědomit, že ne všechny věci se dají vyřešit, Některé nedopadnou tak, jak si přejeme.
Jsou věci, jako třeba smrt, těžká nemoc, odchod partnera, nesnášenlivost na pracovišti.....které nemůžeme vlastními silami změnit, i kdybychom se rozkrájeli.
Zažila jsem jich pár, vy jistě také.
Prostě ať byste se snažili jakkoliv, s něčím hnout nedokážeme. Je to za za daných okolností neměnné. Největší neměnnou je smrt.
Některé věci se dají jen přijmout.
O smrti a o tom, že lidi nelze vrátit do života, nikdo nepochybuje. Většina lidí se s tímto stavem dříve či později smíří, nic jiného nezbývá, se smrtí se nelze hádat.
Ale kupodivu leckdy horší a pro mnohé nepochopitelné jsou jiné stavy věcí - a to je třeba odchod partnera k jiné(mu), který může zasáhnout toho druhého opravdu na dlouhatánskou dobu a dotyčný v sobě po celou dobu může živit naděje a přání a nežít, ale živořit.
Anebo - někdo velmi špatně snáší nevůli druhého milovaného člověka k tomu, aby na sobě či ve svém životě změnil to, co velmi komplikuje život všem zúčastněným. Je to například život s alkoholikem, život s drogově závislým, život s někým, kdo se nechce léčit.... Někdy se prostě dostáváme do situací, kdy musíme jen přihlížet tomu, jak se naši blízcí "ničí" a nemůžeme udělat vůbec nic, i když východisko z problému my sami známe. Musíme být třeba jen pouhými účastníky a diváky, protože nemůžeme dělat nic, přes svobodnou vůli druhého dospělého se nedostaneme.
Tyhle dvě věci jdou hodně velkým oříškem a životní zkouškou, způsobují lidem velké trampoty a frustrace.
Něco nelze nebo aspoň nelze hned.
Možná nás tak život učí trpělivosti a respektu k druhým a k jejich rozhodnutí a vůli. Někdy je to velmi těžké, o to těžší, čím bližší je nám člověk, o kterého se jedná.
A znovu zde platí pouhopouhé jedno pravidlo (aby to, co jsme napsala, neznělo fatálně) - my sami se můžeme změnit a naší změnou pozitivně zapůsobit na druhého.....ne násilím, ale prostě svým přístupem k životu, životem samým. Někdy se nám to podaří jen tak mimochodem, a je to pak veliké a radostné překvapení.
Bývá docela časté a často v okamžiku, kdy to vůbec nečekáme :o).
ad 4) - nesnažme se odkládat rozhodnutí na zítřek nebo napřesrok...co jde, udělejme hned
Kolikrát jsme udělali Silvetrovské rozhodnutí, že budeme..přestaneme....nebudeme....uděláme....zvládneme....
A nic. Zůstanou jen výčitky svědomí.
Nesnažme si klást zbytečně velké cíle, pokud o sobě víme, že nedisponujeme (někdy jen v určité oblasti) silnou vůlí. Jen bychom se pak cítili frustrovaní. Pokud o sobě a své vůli pochybujeme, udělejme jen malá rozhodnutí a předsevzetí (i když to velké, onen Cíl můžeme mít vevnitř v hlavě nebo v srdíčku), ale udělejme aspoň něco. Postupné výsledky krůček po krůčku a malé životní výhry nás povzbudí k další cestě, abychom se přiblížili ještě víc našemu cíli, který je jen uvnitř nás.
A nebuďme na sebe příliš přísní, někdy jsme nejpřísnější na sebe samotné. A i opak je na závadu.
Chovejme se k sobě jako k dítěti, rozhodně, důsledně, ale s láskou.
A nic neodkládejme....zkusme to hned, i když se to třeba napoprvé nepovede tak, jak bychom si přáli, nevadí. Prvňáčkovi člověk taky leccos odustí. Nebo malému batoleti, které se učí chodit. Hlavně, že to zkouší, že krůčky dělá....že se odhodlalo a vykročilo.
Publikováno 28.11.2014