Dovolila bych si vstoupit se souvisejícím dotazem do příběhu paní Jany, která mi podle toho, co a jak píše, připadá jako velmi příjemná a moudrá, trpělivá a tolerantní žena. Nicméně, nedovedu si představit, v reálu, jak má člověk "vydržet" v situaci, kdy "má být" několik měsíců (popř. co když bude muž nezaměstnaný "hrdě" delší dobu a rodině budou docházet finanční prostředky?) "v klidu" za situace, která se ho osobně dotýká, ale nemůže / nesmí do ní osobně vstupovat a jako takovou ji ovlivňovat. Paní Jana to sice nežádala, ale myslím si, že by jí pomohlo, kdyby věděla, jak má v tomto obtížném období pomáhat SOBĚ - vždyť i ona je v tomto příběhu nesmírně důležitá, stejně, jako její manžel. I ona má svou "hrdost" a sebeúctu, i ona je jen člověk, i ona potřebuje "pochopení", uznání apod. Odkud má ONA čerpat svou energii? Zvláště pokud třeba není ani věřící, ani na nějakém výrazném stupni duchovního vývoje - ale je prostě "normální člověk"? Jakkoli tato otázka nese nutné emocionální zabarvení ;o) dívejme se prosím na ni čistě prakticky a věcně. Děkuji. Dominika

Ještě bych si dovolila zareagovat na to "Vždyť lidi, co se mají rádi, by vedle sebe měli stát v dobrém i zlém..."

Já bych tuhle situaci viděla jasnější a přehlednější v kulisách typu "manžel náhle ochrnul" popř. "manžel náhle ztratil práci z důvodu propouštění a ač si práci aktivně hledá a je ochoten vzít i práci "pod svou úroveň", momentálně žádnou nemůže najít, žijeme v regionu s vysokou nezaměstnaností, ale nechceme se stěhovat, protože souběžně pečujeme o ležící manželovo příbuzné". NICMÉNĚ za situace, tak, jak je popsána, se nemohu ubránit asociaci...někdy se říká, že se ve vztazích nemá "příliš napínat nitka" trpělivosti nikoho ze zúčastněných, protože se může stát, že se přetrhne dřív, než se situace "vrátí k normálu". Protože tato situace trvá již dlouho, a to popsaným způsobem, co když právě k tomuto dojde? Manželka bude mít ještě po nějakou dobu trpělivost, pak se může zkomplikovat něco i v její části života (nebudu přivolávat vymýšlením příkladů), a pohár trpělivosti náhle přeteče, a nebude už návratu - a zbytečně.

Současně také v situacích, kdy nám něco vadí, jen se usilovně snažíme "být nad věcí" (ale vnitřně nejsme), nám mohou hrozit také zdravotní problémy.

Když to tedy nevhodně zjednoduším, nadměrná tolerance manželky k něčemu, co se nedá tak úplně považovat za "objektivní problém", nemusí být ve svých důsledcích produktivní.
Budu se však velice ráda mýlit.

Čili - jak to udělat, aby se to udělalo "správně", ale zároveň to všichni přežili bez újmy na zdraví a životech? ;o) Děkuji. D.

Ahoj Dominiko,děkuji za Vám za Váš názor a když ho čtu, mám i slzy v očích.Jsem věřící, proto asi cítím to, že nemůžu jednat zbrkle, chladně a manžela mám ráda.Jak jsem už několikrát psala, může se to stát každému, proto jsem stále chtěla být manželovi oporou a čekala jsem, že dostane rozum. Zatím pobýral nemocenské a tento měsíc ještě podporu v nezaměstnanosti, ale pak už nic, to už nemluvím o tom, kdyby onemocněl....Opravdu jsem už unavená a nevím si rady. Ano, manželovi jsem řekla, že už se má nad sebou zamyslet, že i já mám svoji hrdost a že i já potřebuji podporu a zázemí. Mít někoho na koho se můžu spolehnout.

Já si myslím, že nitka je opravdu tak napnutá, že brzy praskne. Jsem zmatená, nevím jestli je dobře co jsem udělala, proto píšu, abych slyšela názor jiných.Nechci dát manželovi ultimátum, nechci mu poroučet, ale jedno vím jistě, že dojde k tomu, že mu s klidem řeknu: měl jsi dost času na to, aby sis našel práci, do bývalé práce se vrátit nechceš, všichni tím trpíme, jsme dospělí lidé, máme svoji zoodpovědnost. Moje přání je, aby ses vrátil, když o tebe má zaměstnavatel zájem, byla to i tvoje vina, to je moje přání, máme děti, kterým musíme pomáhat a z hrdosti si jídlo nekoupíme a inkaso nezaplatíme.Co jiného mám dělat ?
Myslíte si, že má manžel právo říkat, že by se ponížil, kdyby se vrátil? Myslím si, že to byla i jeho vina.Opravdu mi to připadá , že hraje se mnou divadlo.Moc děkuji za Vaši odpověď a mějte se krásně. Jana

Ale jo, manžel se chová jako kluk...ale co s tím?
Čím víc bude nucen k něčemu, co nechce, tím víc bude proti...vždyť to celou dobu píšu.
Jak DONUTIT dospělého partnera, aby udělal to, co já považuju za rozumné? Ne, prostě to nejde. Někdy to nejde ani vysvětlováním ani prosbami, a rozhodně to nejde nátlakem.
Někdy si člověk musí kecnout zvysoka na zadek, aby si uvědomil, že jeho pýcha není hrdostí... možná čeká, že se ho budou ještě víc doprošovat, ještě víc mu klepat na rameno a prosit, aby se vrátil. Zatím mu asi nestačí mu jednoduchá omluva.
Asi ještě není úplně v úzkých.
Můžete mu dát ultimátum, můžete ho dál prosit, zlobit se, ale stejně si myslím, že s tím nic nedokážete. Každý máme svobodnou vůli...a čím víc se vnitřně zlobíme, tím víc se druhý šprajcuje.
A co bych udělala nebo spíš co dělám já? Jedu si vlastní lajnu...dělám to, co mohu nejlíp udělat já, protože zodpovídám sama za sebe. Možná to zní divně, ale naučila jsem se do ničeho druhé netlačit. Udělám to nejlepší a nejlíp, co udělat můžu a na druhém nchám, ať si poradí s tím svým - ale samozřejmě ten druhý zná mé stanovisko k té věci..
Kdyby člověk žil s povalečem, alkohlikem, nemakačenkem, musel by se k tomu postavit jinak, ale normálně se chovající chlapovi ve většině případů samotnému dojde, že danou situaci musí nějak řešit...a je potřeba, aby to řešení vzniklo z jeho hlavy.
Asi se musí manžel dostat ještě víc do úzkých...bohužel se s tím svezet i Vy, ale jak říkám, v životě jsou období hezká a pak přicházejí i ty méně hezká...střídá se to a je potřeba ustát obojí. To hezké se samozřejmě ustává líp :o).
Opravdu jinou radu neznám. Možná Vám někdo poradí, ať dáte ultimátum buď anebo, nebo ať mu přestanete vařit, prát, uklízet nebo pohorzíte rozvodem. Třeba by to zafungovalo - nevím...podle mě je to cesta do pekel...
Pokud mu v klidu řeknete to, co píšete výše, je to naprosto v pořádku.Řekla bych to přesně tak - stručně, jasně, bez emocí a nechala projev doznít, už bych nepřistoupila na vysvětování a následnou diskuzi, ať asi to v klidu promyslí.
Tohle, co Váš manžel předvádí, je prostě projev jeho ega...ale je pravda, že by si měl uvědmit, že zaměstnavatel je jen člověk, že právě platí ono sociální a zdravotní (na které by si Váš manžel sám nevydělal) a musí sehnat zakázky a peníze na výplaty a odvody...a platit další výdaje. Má také právo na to být občas nervózní jako normální člověk..a pokud je schopný se následně omluvit a přiznat chybu, je to moc fajn. Tokaždý neumí.
chápu, že Vás to štve..ale hnutí mysli by se mělo stát uvnitř hlavy vašeho muže. Asi si myslel, že bývalému zaměstnavateli vytře zrak, až si sežene super práci a ono nic...jo, uražená ješitnost udělá své.
Tak držím palce.

Ano, je pravda, že nemůžeme dospělého člověka k něčemu nutit, ale stejně tak nese dospělý člověk odpovědnost za SVÉ činy - a činem je I PASIVITA.

Muž a žena ve vztahu žijí spolu, čili žijí v jedné energii, tvořené energiemi OBOU; nedá se to rozdělit na "moje" a "tvoje" / "jeho" a "její", čili se mezi oběma těmito "polovinami" nedá - aspoň ne tak snadno - udělat "dělící čára".

Každá (ne)akce probudí určitou reakci.
Na (ne)reagující ženu nějak zareaguje muž.
A opačně, na (ne)reagujícího muže nějak zareaguje žena.
Výsledek vždy bude SPOLEČNÝ.

Může z kladné snahy a záporné nesnahy vzniknout jednoznačně kladný výsledek?

Zralá akceptace odlišného postoje bližního neznamená, nemusí a někdy ani NEMÁ znamenat automaticky i SOUHLAS s jeho (ne)činy. Domnívám se, že jsou situace, kdy jasné (tj. ve formě SROZUMITELNÉ příjemci)nevyjádření nesouhlasu může mít za následek nesprávnou interpretaci informace příjemcem ve smyslu "Nic nepodniká = nevadí jí to = nic se neděje = i já můžu tudíž být v klidu, a to tak dlouho, dokud - ona nepodnikne nic proto, aby jasně, tj. pro mě srozumitelně, vyjádřila svůj názor.")

No, myslím, že Jana dala nesouhlas najevo dost čitelně a dokonce ne jednou. To je samozřejmě její právo a dokonce nutnost ve společném soužití.
Ale postoj k určité se musí změnit uvnitř člověka...někdo je snadno ovlivnitelný, někdo ne...každý reaguje na něco jiného.
A soužití a vztah dvou lidí je vždycky složitý - partneři by měli sdílet, kooperovat, dohdnout se atd...a tady se to zřejmě do této doby dělo. Teď se muže zapřel...a nechce. Uražená ješitnost je někdy hodně silná motivace k pošetilým činům a nečinům....to si ON bude muset v sobě srovnat.
A jinak - znám i horší podobné situace, kdy se třeba jeden z partnerů zabejčí a nechce se jít třeba léčit a raději umírá....a...nic s tím partner neudělá - je to na vůli toho člověka.
Každý tvrdý zásah do vůle druhého (psychicky zdravého a za sebe zodpovědného člověka) je vlastně černou magií...a nic to nemění to, že může jít o jeho dobro nebo dobro rodiny. Nemyslím samozřejmě extrémní případy, kde jde o život či zdraví druhých.
Tak to prostě je - můžeme s tím nesouhlasit, ale takhle to je udělané, každý má svá práva co do svobodné vůle...a je to jen o domluvě.
Můžeme se samozřejmě rozhodnout, zda za takových okolností chceme ve vztahu fungovat a pokračovat, s tím člověkem soužít a tak, tedy operovat sam se sebou...nic víc.
Jo, jinak - na vztazích se člověk naučí nejvíc životních zkušeností, není to bezúčelné.
Petra

"Můžeme se samozřejmě rozhodnout, zda za takových okolností chceme ve vztahu fungovat a pokračovat" mi připadá jako racionálnější postoj než původní rada "Vždyť lidi, co se mají rádi, by vedle sebe měli stát v dobrém i zlém...", proti které jsem cítila potřebu se vymezit ve smyslu, v němž jsem to učinila výše (tj. že ano, ale stát při někom, kdo projevuje určitou vůli zajímat se také o naše oprávněné pocity a potřeby).

Že se na vztazích člověk naučí nejvíc životních zkušeností, je jasné. Ale ne vždy je na první pohled - člověku v té situaci, popř. nezávislým pozorovatelům - jasné, CO KONKRÉTNĚ se má v dané situaci daného vztahu naučit. Někdy třeba trpělivosti a toleranci, jindy naopak je to výzva k aktivnímu konání (třeba v případech domácího násilí).

Souhlasím s tím, že ne všechny "aktuálně nevyhovující" vztahy je třeba rozbíjet. Že je možné - a někdy dokonce žádoucí - dozrávat právě v jejich rámci. Ale ten aktuálně vhodný podíl "aktivity" - např. jasné sdělení, že ve vztahu "svoboda jednoho končí tam, kde by ohrožovala svobodu druhého" (slovo svoboda lze nahradit čímkoli jiným) a deklarace připravenosti si za okolností, které už bych vnímal jako ohrožující, k činům vyššího stupně - už si musí každý posoudit sám. Myslím, že právě tohle je v životě jedna z nejtěžších věcí ;o)

Vždycky je třeba nahlížet na věci a rozhodovat se v kontextu...a pokud manželství trvá pár desítek let a je hezké a v pohodě a pak se jeden trochu "ztratí" a prožívá svoje "složité období"...i když se to samozřejmě dotýká i partnera, je možná na místě spíš určitá shovívavost, než radikální kroky - to jsem měla na myslí "v dobrém i zlém".
Ztráta zaměstnání pro chlapa znamená i ztrátu prestiže, osobních hodnot, přináší pocity selhání....
Dneska je v partnerství navíc spíš v módě všechno řešit příliš radikálně..."mně to nevyhovuje, tak se rozejdeme"...ano, souhlas, pokud je to dlouhodobě neřešitelné, ti lidí jsou nekompatibilní nebo se odcizili nebo mají jiného partnera....ale - tady trvá určitý problém pár měsíců, což se mi zdá naprosto přirozené. Možná to teď přerůstá do určité krize a možné zablikají varovné konntrolky. Ale - pokud ten chlap se celý život staral, poctivě pracoval atd .(a teď se dostal do svojí osobní krize, byť z POHLEDU JINÝCH lehce řešitelné)....pak mi přijdou určité věci příliš radikální. pro něj je v tuto chvíli prostě neřešitelná. Každý máme nárok na nějaký svůj úlet a na nějakou tu osobní krizi - a jistě si ji prožil každý.
Možná krize skončí mnohem dřív, když se na člověka nenaléhá a nechá se, aby si prožil a uvědomil to své a rozhodl se - sám. Neřekla bych, že tohle je případ nějakého absentéra, který by nechtěl rodinu zabezpečit, řekla bych, že on se sám se tou situací dost trápí a těžce ji nese.
Opravdu nic není černobílé a kdyby se ptal pán, budu mu odpovídat jinak...protože na něm je, aby konal. Pokud se ptá paní a chce něco řešit za manžela...musím na to odpovědět jedině tak, jak jsem odpověděla.

Petra

Dominiko, odkud má ona čerpat energii...
Já to zas řeknu na svém příkladu - opravdu dělám za každých okolností to nejlepší, co můžu udělat sama za sebe...kolikrát mě taky štve laxnost lidí kolem...ale co nadělám? Snažím se dělat to, co mě baví - ve všem hledám kousek nějaké hry, nesrovnávám se s druhými ani v množství vynaloženého úsilí. Prostě dělám vždy nejlíp, jak zvládnu. Je to jediné možné.
Takže ODTUD já čerpám energii, z možná činnosti, která mě baví - a mě baví skoro všechno. Udělám si hru ze všeho, i třeba z šetření při nakupování - zažila jsem i hubené i ty lepší časy....hodně volna i práci, kdy jsem nevěděla, co dřív. Ale na všem si najdu něco hezkého, zábavného, opravdu.
Takže jediné možné je zaměřit se na sebe...a hrát si s tím, co mám zrovna k dispozici, stejně to jinak nejde. Anebo se můžu na druhé zlobit - že se snaží míň, že se nesnaží vůbec, že jednají jak malé děti...ale moc si tím nepomůžu. Tohle spíš vyčerpává, než nabíjí.
P.