Důvěrný rozhovor s Bohem


     Napsat o modlitbě něco víc mě přiměla kniha Larryho Crabba - "Modlitba, aneb důvěrný rozhovor s Bohem" z vydavatelství Návrat. Budu se snažit to, co ve mně po přečtení knihy zůstalo, předat svými slovy dál. Zkusím si vypůjčit i pár citací z knihy.

Dlouho jsem hledala sama, jak se Bohu přiblížit tak, abych ho nevnímala jako něco či někoho, kdo stojí kus od mne, kdo je vykonavatelem Zákonů, kdo mne přísně sleduje, soudí a odsuzuje nebo kdo plní mé přání.

     Ano, většinou si na Boha vzpomeneme tehdy, když něco potřebujeme, když nás něco tíží a trápí nebo když po něčem toužíme - teda když máme svá velká přání. Splnění těchto přání pak považujeme za Boží požehnání, za něco, co náš život učiní šťastnější, smysluplnější a uspokojivější.

     Larry Crabb ve své knize píše: " V poslední době však dospívám k poznání, že nejvíc ze všeho chci slyšet jeho hlas, zakoušet Jeho, abych mohl žít tak, jak po mně chce, ať už se mi v životě daří, nebo ne. Zjišťuji, že mi to přináší hlubší radost než cokoli jiného....Když nyní Boha o něco žádám, uvědomuji si, že mne slyší. Myslím, že už si nedělám takové nároky na splnění přání jako dříve a že se ho už nesnažím ovládat a přimět, aby udělal něco, na čem mi - právem či neprávem - záleží. Občas mě přímo omračuje vědomí, že Bohu přináší nesmírné potěšení dát mi něco dobrého hned teď. Bůh chce, abychom byli co nejšťastnější. Uvědomuji si ovšem, že má-li k tomu dojít, musím přestat hledat štěstí jinde. Nenamená to, že by mi nemohlo působit radost dobré jídlo či dobré přátelství. Znamená to však, že na těchto věcech nebudu závislý a nebudu se jich dožadovat. Nebudu se rovněž dožadovat, aby mi Bůh dal různá požehnání, která život přináší a po nichž toužím. A pokud mi je dá, abych od nich neočekával, že mě naplní víc, než mohou."


     Dále autor popisuje změnu, která se v něm během času udála. Stále více hledal, jak se Bohu přiblížit - jak vstoupit do Jednoty s Ním.  "...Můžeme poznat Boha tak dobře, že nejhlubší touha jeho srdce se stává i nejhlubší touhou nás samotných. To nás osvobozuje, abychom žádali Boha o to, po čem opravdu nejvíc toužíme, a to s jistotou, že pohne nebem i zemí, aby nám splnil naše prosby, neboť to, co chceme, je v souladu s tím, co chce On...."

     Modlitba je něco, co nás může Bohu velmi přiblížit...tak blízko, že se s ním cítíme být v úzkém svazku, tak blízko Něj.

Při modlitbě bychom podle Larryho Crabba měli dbát na čtyři "V":

1. Vydat se Bohu bez jakéhokoliv předstírání.

2. Věnovat pozornost tomu, jak o Něm smýšlíme (bez předstírání)

3. Vyčistit vše, co by váš vztah narušovalo.

4. Vnímat Boha jako někoho, kdo je ve v našem životě prvořadý.

Toto vše L. Crabb nazývá vztahovou modlitbou.

" ...Uvědomuji si, že když takto přicházím k Bohu, uvolňuje se ve mně prostor, který vždy naplní Duch. Opravdu vždy. Možná nevnímám, že k tomu dochází, ale je tomu tak. Podobně jako vzduch v přírodě, tak i Duch v duchovním životě vždy naplňuje vakuum. My však tak horečně naplňujeme svou prázdnotu, že na něj moc vakua nezbývá - takže nemá mnoho co naplňovat. Proto se narcisté a egoisté s Bohem nikdy nesetkají. Příliš se snaží naplnit sami sebe.

Když se modlím motlitbou 4V, všímám si, že se mění mé postoje. Svůj hřích vidím dříve a jasněji, než hříchy druhého člověka. Vnímám, že můj vztah k Bohu je jiný než dříve. Cítím, že hrozný duch chtivosti slábne. Jsem o něco méně ukňouraný a nejednám už tak moc povýšeně a blahosklonně. Uvědomuji se, že se méně starám sám o sebe, což mi umožňuje lépe milovat. Všímám si i toho, že Boha prosím o jiné věci než dříve a s jiným postojem...."

 

     I já si uvědomuji, že toto vše nelze jen sdělit druhým a myslet si, že všichni hned svůj postoj k Bohu a modlitbě změní. K takovému pojetí modlitby musí každý sám dospět.

     Většinou se k Bohu neobracíme, když je nám fajn, když máme, co chceme, když jsme šťastni a spokojeni. Tento stav bereme za obvyklou a běžnou věc, možná i za něco, nač máme právo. Na Boha si často vzpomeneme až v okamžiku, kdy něco potřebujeme, kdy se nám nedaří, onemocníme či máme nějaké trápení.

     Kolikrát říkáme, že bereme Boha jako svého největšího a neúžasnějšího Otce, ale - kdy si vzpomeneme na svého pozemského tatínka? Jen tehdy, když od něj něco potřebujeme, nebo  pro něj máme myšlenku, vzpomínku, dobré slovo, touhu s ním sdílet to dobré i zlé každý den? S naším lidským tatínkem přece žijeme den za dnem, sdílíme a prožíváme i ten obyčejný život. Je pravda, že někteří lidé navštěvují tatínka v den důchodu nebo na Vánoce - když si jdou pro dárky. Ale to přece všichni vnímáme jako nesprávné, jako sobecké. Někteří tomu svému zavolají jen tehdy, když sami potřebují radu nebo pomoc. Ale většina z nás u našich vlastních tatínků prostě sdílíme ten každodenní život aspoň v myšlenkách a vzpomínkách. To je pevný rodinný  vztah.

     A pokud můžeme mít tak pevný vztah s člověkem, jak asi velký vztah to musí být s Nebeským Otcem, pokud dovolíme, aby vznikl, trval, rozvíjel se a sílil? Ten vztah tam je stále, i když ho nevnímáme, ale často je pouze jednostranný, od Něj směrm k nám.

     Ne On nás, ale my často opouštíme Jeho, abychom se čas od času vrátili, když něco potřebujeme :o).

Pokud teď vnímáte, že to máte podobně, je možná čas na onen "vztahový důvěrný rozhovor", o kterém můžeme mluvit jako o vztahové modlitbě, takové, kdy od Boha nic nepožadujeme, "jen" s Ním jsme, a přináší to radost nám i Jemu. Jen při takové modlitbě se Bohu přibližujeme velmi blízko, jen tehdy můžeme zakusit to spojení a naplnění Jím. A neuvěřitelný hluboký klid a uspokojení z této nové  a těsné blízkosti.

     Za modlitbou nemusíme chodit do kostela, i když tam je místo, kde často ucítíme klid a mír.

     Nechodím do kostela na mše, i když proti nim nic nemám, chodím tam někdy posedět sama, když je kostel (u nás velmi výjimečně) otevřen pro veřejnost a nabízí svůj prostor k rozjímání a modlitbám. V tuto dobu sem přicházejí i druzí lidé - trpící, smutní, nemocní, opuštění, pár bezdomovců  - a já na nich vidím, že se v těch chvílích modlí sami v sobě, že nic nepředstírají - a že Bůh je v té chvíli s nimi. Protože přicházejí upřímně.

     Upřímnost je to důležité na modlitbě. Před sebou a druhými můžeme hrát hru, jací jsme a zastírat své úmysly a pohnutky - před Bohem je nikdy neskryjeme. Ale on na nás nevyžaduje, abychom byli bezchybní a dokonalí - ale abychom byli upřímní sami k sobě a k Němu. Pak přicházejí často i zázraky - poté, co si dokážeme uvědomit určité důležité věci.

     Modlitba je velmi velmi silná a důležitá pro toho, kdo se dokáže Bohu otevřít a vstoupi s ním do Vztahu. Protože on vztah s každým člověkem má....to jen my jsme se mnohokrát od Něj odpoutali, častokrát proto, abychom našli něco lepšího. A často se k Němu vracíme právě tehdy, když zjistíme, že nic lepšího na světě nenacházíme.

 

 

(Publ. 30.12.2014)