ZDRAVÍ A NEMOC
ZDRAVÍ
Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako „stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody". Nejedná se tedy jen o pouhou absenci nemoci nebo vady. Tuto definici považují odborníci za idealistickou a ne zcela reálnou. Podle této definice WHO se totiž dá klasifikovat 70–95 % lidí jako nemocných nebo načím postižených (vadou, nepohodou).
Je potřeba říct, že každý člověk má jinou vrozenou konstituci těla, každý má jiné dispozice k různým typům onemocnění, každý disponuje jiným množstvím energie, a tak není dobré se srovnávat s jinými lidmi ("on taky kouří a dožil se devadesátky" :o))
Roli hraje dědičnost - rodinné dispozice k určitým typům neduhů, a převzaté rodinné vzorce, je dobré si tyto věci preventivně trochu ohlídat.
Někdo postonává s různými neduhy celý život, někdo kypí zdravím. Ani jedno nemá vliv na délku života.
Jsou skutečnosti, které neovlivníme (to jsou právě třeba ty dědičné dispozice, vrozený temperament a životní síla), ale pak je řada záležitostí, se kterými dokážemě hnout na prvním místě my sami.
Jak?
Určitě je důležitá zdravá strava a přiměřený pohyb. Tohle ale nestačí.
Často zapomínáme na naše vnitřní psychické rozpoložení a vnitřní spokojenost a radost.
To je to, co je nejdůležitější, abychom se cítili "komfortně" a v pohodě. Je to hodně jednoduché na vyslovení, ale mnohem mnohem těžší na to - cítit se tak doopravdy, a nejen cítit - BÝT takoví.
Být spokojený předpokládá určité pozitivní ladění osobnosti. Kdo dokáže brát život aspoň občas s humorem, s nadsázku, takový jaký je, kdo vidí sklenici poloplnou místo poloprázdnou, kdo nežehrá na osud a na většině situaci umí najít hlavně to pozitivní, ten zůstává mladý, aktivní a spokojený až do konce života.
Neznamená to, že eliminujeme všechno kolem, co nás zatěžuje, že se uschováme někam do jeskyně, aby na nás nic nepůsobilo, že se odstřihneme od dotěrné tchýně, nebo satóriodní maminky a protivných dětí :o). Nejde o útěk před běžným životem, to není cílem, i když by to do určité míry bylo řešení. Ono to poustevničení mělo něco do sebe :o). Ale co naše životní úkoly? Řešením není útěk před běžným životem.
Pokud dokážeme navodit uvnitř sebe spokojenost a radost, kterou přináší vnitřní klid a mír, okolní stresy a problémy se nás nebudou tolik dotýkat. Pokud zůstaneme klidní uvnitř sebe, naše tělo se nám odmění tím, že bude fungovat co nejlépe, nejsprávněji a harmonicky, jak nejlépe může.
Harmonie uvnitř nás se časem projeví i harmonií fyzickou.
Tohle je něco, co umí samo od sebe jen malé množství lidí - k těm potom s úžasem vzhlížíme, jak spokojeni jsou sami se sebou a se svým životem (a ten může být jakkoliv obtížný), jak jsou vyrovnaní.
Nejlepší je začít řešit svůj zdravotní (či psychický stav), pokud ještě žádná nemoc nepropukla naplno.
Prevence - tady jsou nejlepší výsledky. Samozřejmě se stav těla váže i k věku, v mládí většina lidí neví, že by mohlo tělo zazlobit, spoléhá na něj jako na něco, co je stále k dispozici a ve formě.
Pokud se nějaké nemoci ozývají, pak je fajn řešit je co nejdříve. Ale i při chronických obtížích se dá udělat mnoho, pokud se člověk k tomu rozhodne.
Není dobré se jen pasivně nechat léčit....vždy je velmi žádoucí být aktivní v otázce svého zdraví.
A převzít za něj plnou odpovědnost! Nikdo naše tělo přece nemá raději a nikomu na něm víc nezáeží, nežli nám.
NE- MOC
NEMOC je od odvozenina slova NE-MOCI tedy NE-MOHU, NE-MŮŽEŠ, ....
Do té doby, než onemocníme, můžeme skoro všechno, co chceme a nač dosáhneme,........a pak najednou...spoustu věcí začneme NE-MOCI - ne-můžeme ohnout záda, ne-můžeme spát, volně dýchat, ne-můžeme jíst, ne-můžeme správně vylučovat...a ne-můžeme se třeba ani pohybovat bez bolestí, neřknu-li sportovat či se bavit. Ne-můžeme třeba už bez bolesti být. Nebo nemáme energii na to, co jsme dělali dřívem ne-moc nám ji vzala, ukradla.
Častokrát si mladí lidé vůbec nedokážou představit, jak moc dokáže nemoc ovlivnit život. Nemoc a bolest je jako ostatní zkušenosti nepřenosná. A tak se častokráte k sobě - ke svému tělu - chováme v mládí za plného zdraví macešsky. Na zadní kolečka moc nekoukáme, a tak přecházíme bakteriální a virové nákazy, jedeme na plný plyn bez odpočinku, neumíme relaxovat, vypnout, provozujeme nebezpečné, extrémní a adrenalinové sporty.
A když něco přijde - mladé tělo má většinou velkou vitalitu, aby se hodně brzo zregenerovalo a bylo připraveno na další aktivní život.
Spousta lidí nemá ani na své akutní nemoci čas, nenajde si chvíli ani na vyležení chřipky v nejdůležitějších prvních třech dnech, kdy tělo bojuje s viry na plné obrátky - potřebuje honem stihnout ještě to a tamto,a v práci je člověk nepostradatelny, a musí sem a ještě sem....a předpokládá, že tělo je tu na to, aby mu obětavě sloužilo za všech okolností, prostě do roztrhání, že to prostě MUSÍ vydržet......počítá s ním, s jeho téměř neomezenou životností.
Ale stejně tak, jak se opotřebovává cokoliv, co běžně používáme, opotřebovává se i naše tělo.
Čím víc nějakou věc nadměrně a nerozumně zatěžujeme, tím menší životnost má, tím kratší dobu vydrží v OK stavu - tohle chápe každý.
Když budeme stále na plný plyn túrovat naše auto, když budeme jezdit do zatáček smykem, když budeme hodně používat brzdu a plyn, a navíc, když nebudeme auto servisovat (zvlášť při tom, kdy dává jasně najevo, že v něm něco dře a klepe), když mu nebudeme doplňovat potřebnosti pro jeho fungování - bude brzo na odpis.
Každý jsme jiný, každý jsme dostal do vínku jinou vitaitu a sílu. Každé tělo je jiné s jinými dispozicemi - to je dané. Dá přirovnat třeba k autům - srovnání Mercedesu s Trabantem - ne v tom, jak vypadají, ale ve výkonu motoru a v životnosti těla - tedy automobilu jako celku. Každé jezdí jinak (o komfortu pomlčíme), a Trabant se těžko vyrovná Mercedesu v rychlosti, dynamičnosti, způsbu jízdy. Prostě jsou to dvě různá auta s různými vlastnostmi a jinými funkcemi. Ale přesto Trabant může sloužit člověku mnohem déle než Mercedes - protože ten rychlý Mercedes můžeme při rychlé a neopatrné jízdě naprosto rozbít, můžeme mu neopravitelně zadřít motor, můžeme ho opotřebovat TAK rychle, že mu v poměrně krátké době motor doslouží - každý má přece omezenou životnost. Trabant svou pomalejší jízdou, malým výkonem motoru může ale jezdit desetiletí - a mnohé ještě jezdí.
U aut bychom to pochopili, a to samé je s lidským tělem, a co s lidským, s každým tělem. Možná si vzpomenem na dostihové chrty, které "po sezóně" vě věku kolem tří čtyř let chtěli pozabíjet, protože "dosloužili", kulhali, prostě jejich "životnost" skončila.
Každý živý organismus má naštěstí na rozdíl od aut schopnost regenerace, ale pozor - vše jen do určité míry. Pokud končí životnost nějaké součástky těla, je velmi obtížné a zdlouhavé ji regenerovat. Navíc leckdy bolestivé.
U auta se koupí součástka nová, nechá se namontovat a může se jet dál, pokud neskončila životnost motoru jako celku. U lidí se dá leccos v těle také vyměnit, ale - s většími či menšími obtížemi a s bolestí. A někdy končí předčasně i životnost lidského těla jako celku - říká se tomu kolaps, celkové vyčerpání. Někdy nekončí smrtí, ale pouze neschopností normálně vitálně žít, a pak je to jen živoření, jako kdyby rychlý Mercedes chátral v garáži.....neschopný znovu vyjet na silnici.
Bez těla tu žít nemůžeme a život tady je dar. Tělo je prostředek, abychom tu mohli být.
Jak se nemoc projevuje? Nejprve je ve virtuální oblasti, není vidět a není dohledatelná přístroji - už tam ji mohou zachytit někteří jasnovidní léčitelé nebo bioenergetické přístroje. Ještě se neprojevila ve hmotě. Tady se dá velmi dobře zastavit, třeba jedním jediným obyčejným skutkem - odpuštěním, propuštěním hněvu, žárlivosti...nebo změnou přístupu k životu nebo tělu samotnému.
Pokud pokračuje dál, později se objeví v energetické oblasti, až nakonec přejde plně do hmoty...a mění ji - "zhmotní" se. Zde už je léčení pomalejší a možnosti menší. Je potřeba léčebný proces...nejde cíleně udělat zázrak a čekat, že druhý den budeme úplně v pořádku. K léčení zhmotnělé nemocije potřeba určitý čas....a vytrvalost a uvědomělost. To je pro mnoho lidí těžké. I když - je "pouhé" odpuštění, které dělá zázraky, lehké? :o) Pro mnoho lidí je to nepřekonatelný úkon.
Poslouchejme signály těla...často se nemoc nějak ohlašuje předem. Dávejme pozor na červené kontrolky našeho organismu. Abychom náš motor nepřetáhli. Hodně lidí si uvědomí, co znamená zdraví, až když ho ztrácejí.
Někdy je cesta zpět k původnímu stavu před nemocí možná, někdy částečně. Dobré je začít s účinným léčením co nejdříve.
Lepší je myslet dopředu, všímat si signálů těla, všímat si toho, jak se cítíme a co nám tělo říká.
BOLEST
Někdy nejdříve přichází bolest, je jedním a důležitým signálem těla. Bolest není samoúčelná - její vnímání je nám dáno proto, abychom si mohli tělo bránit.
To se týká i fyzického mechanického poškození. Existuje nemoc, která bolest v mozku blokuje - a tito lidé nic necítí - nejsou schopni reagovat třeba ani na žár a extrémní chlad (tedy jsou schopni se popálit, aniž by si toho všimli), nejsou schopni rozpoznat bolest slepého střeva, zubů nebo jakékoliv fyzické nebezepčí, které jim hrozí. Tato nemoc je hodně vážná, protože chybí rflexní obrana a varování těla, že je ohroženo.
Pokud se dotkneme horkých kamen, ucukneme rukou, je to reflexní reakce na bolest, protože by jinak naše fyzické tělo došlo k úhoně. I bolest při nemocech, zánětech, trombóze...je potřebná. Říká nám, že se v našem těle něco závažného děje a že bychom měli dát naše tělo "do opravny"....že někde není něco v pořádku.
Bolest je obtěžující, ale současně i alarmující.
Prostě bolest nikdy nepodceňujme. Čím silnější bolest, tím víc se samozřejmě snažíme najít příčinu a vyřešit ji - proto také bolest existuje.
Pokud nás něco bolí orpavdu hodně a nesnesitelně, snažíme se doběhnout k lékaři co nejdříve, abychom se bolení už co nejdříve zbavili.
Lehké pobolívání čehokoliv jsme ale kolikrát schopni snášet dlouhodbě, ale ani pobolívání není v pořádku a pokud trvá delší dobu, je dobré zaměřit se na něj a řešit příčinu.
upraveno 30.12.2015