Pocit osamocení je strašný, souhlasím...samota jako taková může být ale i moc hezká. Jde o to, jak se v tom cítíte :o).
Člověk, dítě, které se cítí být oddělený do maminky, od rodičů, od rodiny, se cítí v nebezpečí. Necítí se nikdy doma, necítí se nikde chráněný, nemá kde spočinout.
Přesto NIKDO není doopravdy sám. To je jen pocit a někdy může být TAK skutečný! Největšího pomocníčka a ochránce máte v sobě...je to kousíček Boha, Vědomí, Absolutna - nikdy Vás to neopouští, vždy je "to" s Vámi. Někdy se Vám to může jevit jako andělíček, klidně i celé zástupy andělíčků, když si budete přát.
Toužíte po lásce a jednotě a přitom to nevnímáte, že to ve Vás je, že to je, že to už existuje :o). Tam člověk najde bezpečí, spočinutí, pocit Jednoty.
Strach může růst a může se mu dařit jen při pocitu Oddělenosti a nevědomosti, ale ta není v srdíčku, ta je jen v Mysli.
Je jasné, že ten člověk, který nezažil nikdy v tomto životě pocit spočinutí v maminčině náruči, to má mnohem mnohem složitější, cítí se bezprizorní, osamocený, v nebezpečí, opuštěný. Ale doopravdy to tak není, to je jen dojem, jen iluze, jen ten pocit.
Kdybyste si představila Velkého moudrého laskavého tatínka a jeho nekonečnou ochrannou náruč...kterou má pořád otevřenou. Vy se od ní můžete vzdálit...ale je to jen Vaše rozhodnutí. Anebo se do té náruče můžete vrátit a spočinout v ní...oddat se té nekonečné lásce, konečně být v bezpečí. Ale to znamená mít Víru, Důvěru...někdo ji hledá přes církev, přes nějaká společenství, někdo ji najde sám v sobě...v tom okamžiku pocit Osamocení končí...
Nejste sama - a nikdy jste nebyla a ani nebudete, pokud si to nebudete přát a ze své vůle to žít. :o)
Najděte si někoho, kdo Vás třeba přes ty první začátky chytí za ruku a pomůže s těmi nesmělými krůčky...je spousta lidí, kteří Vám mohou pomoci.