Dobrý den,
vyrovnání se se smrtí je vždycky obtížné. Je to něco, co je definitivní, nevratné a většinou to nějak změní život člověka, zvlášť maminky, které zemře její dítě.
Zažila jsem něco podobného s mou babičkou, které také tragicky zemřel syn - můj tatínek. Vlastně nikdy se s tou smrtí pořádně nesmířila. Na jedné straně je to lidsky pochopitelné, je tam ale ALE....
Myslím si, že JE důležité určité věci zpracovat a nakonec přijmout. Kvůli sobě, kvůli druhým, kteří zůstali a vlastně i kvůli tomu zemřelému.
K tomu zpracování a přijetí buď může dojít naprosto přirozeně časem, nebo může pomoci někdo, kdo se zabývá psychoterapií - často tyto věci řešíme s mými klientkami, protože smrt v nějaké formě se nevyhne nikomu.
Takhle přes písmenka bych Vám snad jen řekla, abyste si nic nevyčítala a byla k sobě shovívavá, abyste dala prostor smutku, určitému hněvu atd....všem těm fázím, které ono truchlení prochází...ale snažila se neutápět se v sebelítosti a destrukci sebe a okolí. Pokud někdo blízký zemře, tomu dotyčnému je vlastně dobře, odejde jen ze své tělesné schránky dál...dušička nikdy neumírá, jen odkládá tělo, takové to pozemské vozítko...a my smutníme. Ne kvůli tomu dotyčnému, ale kvůli sobě, že jsme tu zůstali bez něj a že nám moc moc chybí...a dětem a svému dalšímu okolí. Je to pochopitelné a máme to tak všichni více či méně.
Ten člověk, pokud jsme s ním měli pěkný vztah, nám prostě bude chybět. Je to vlastně pro toho člověka určité vyznamenání, je to vlastně potvrzení toho, že byl milujícím a milovaným člověkem.
Ale současně to chce se snažit, abychom žili dál. Snažit se neprotahovat jednotlivá smutnící období....netopit se donekonečna! To, že milovaný člověk odešel, ještě neznamená, že náš život také končí. To tak přece není, my tu máme ještě nesplněné úkoly! Co ti ostatní, které máme rádi a kteří milují nás? Život je tam, kde je přítomnost, tam kde máme své tělo, neohlížejme se tolik do minulosti, žijme přítomností, to je jediná realita...a těšme se na budoucnost.
Tady je hlavně důležitá Láska, prochází všemi "dimenzemi" a je cítit na dálku...projde vším...Láska Vašeho syna Vám zůstala ve Vašem srdíčku, stejně jako to, co on (i nyní) cítí z Vás. Co by Vám asi řekl, kdyby s Vámi mohl nyní promluvit? Byl by rád, že smutníte a že se Vám rozpadá manželství? Byl by rád, že byste si dobrovolně chtěla vzít život? Co by Vám asi řekl? Možná by Vás poprosil, abyste přestala smutnit a plakat, protože ho to zraňuje a bolí, zatěžuje už příliš...nevím...
Prociťovat Lásku ano...ale ne lítostí člověka stahovat zpět...
Zatím jste na bolest dva. Byl to syn vás obou....oba vyjadřujete svou bolest jinak. Váš manžel ztratil syna (trápí se naprosto stejně jako Vy, jen jinou formou) a ztrácí i Vás. Vzpomeňte si, jaký život jste vedli, co všechno prožili, jak jste společně vychovávali děti, můžete spolu bolest sdílet, ale i se radovat z pokroků, z dalších dětí, z vnoučat, z dalších dnů.
A co Vaše další děti? CO 17tiletá dcera, necítí se ztracena, opomíjena, taky zraněná a sama? Tady je potřeba dát tu energii...ještě vás oba potřebuje - moc!
Omlouvám se, že odpovídám tak pozdě, nechodí mi upozornění na mail, že mám nový dotaz....Ale snad ještě není pozdě. Byla by škoda pokračovat v destrukci...teď je možná už čas začít opět stavět ten hezký a pozitivní domov - pro radost všem zúčastněným. Váš zemřelý syn tu fyzicky není, ale žije dál ve svých dětech, v jejich genech, ve vašich srdíčkách. Myslete na něj s Láskou, ne s lítostí...ubližovala by. Je čas na další krok...ale ne k destrukci, ale vystavět něco hezkého, otevřít oči a podívat se na svět....na ty lidi, kteří k Vám patří a kteří Vás potřebují - TADY je potřeba "pracovat" a konat...zde je potřeba nyní být!!!!
I když se to může zdát velmi velmi těžké.
Přeju Vám moc sil....a lásky.
Petra